Trest za nevěru amazonské indiánky je pro Evropany nepředstavitelný

RECENZE: Příroda, lesy, řeky, návrat ke kořenům a čistotě bytí. Tak nějak jsem přistupoval k nové knize Sex a smrt indiánů Amazonie (Argo, 2026) před jejím otevřením. Kulturní antropolog Mnislav Zelený-Atapana mě každopádně opět zaskočil. Jeho předešlé knihy Pokrokem nad propast (Argo, 2024), Pokrokem k zániku (Argo, 2018) nebo Na cestě za snem: Vandry Latinskou Amerikou (NLN, 2013) jsem přitom znal a věděl, do jaké hloubky, s jakým zápalem a barevností promlouvá ke čtenářům.

Jeho aktuální počin jde však o něco dál. Je velice intimní, citlivý, upřímný. A přiznávám, že v mnohém šokující. Nebo zarážející. Těžko soudit. Ještě před bližším popisem musím upozornit, že jsem knihu četl mezi mnohaletým studiem 15. století, kde se zabývám nejen husitstvím, ale také vládou Jiřího z Poděbrad, Matyáše Korvína a Vlada III. Draculy. Uvedení muži mnohdy nejednali v rukavičkách.

Vidíte, i tak mě titul Sex a smrt indiánů Amazonie několikrát probral.

Autor přitom k látce přistupuje věrně, autenticky a výhradně z vlastní zkušenosti. Jeho pohled je v tomto směru nepřenositelný. Ať dlouho nemluvím sám, zde je krátký úryvek:

„Nevěra je u amazonských národů velmi častá a běžná, zvláště u žen. V případě nevěry jsou ženy (zvlášť u Yanomamů) svými manželi krutě fyzicky trestány, podobně i ty, které z manželství chtějí utéct. Jsou chyceny a fyzicky trestány ranami mačety, kyji nebo i šípy. Někdy však dochází k manželské nevěře pro eugenické účely, nevěře, která je dohodnuta.“

Čistota života

Chci zde upozornit, že kniha nemá za cíl šokovat, natož zdůrazňovat citované pasáže, jak to dělám já. Jedná se o ucelený pohled na život, který je pro Evropana naprosto odlišný. Což ostatně dokládá zkušenost s rodem mravenců Paraponera clavata, o němž jsem četl tolikrát, a pokaždé se jich na dálku děsím.

„Vedle drásání kůže jsou častou zkouškou bolestivá mravenčí žihadla. Jedná se o mravence tocandira (Paraponera clavata) zvaného běžně conga nebo příznačněji 24. Tento rozšířený název pregnantně vypovídá, jak dlouho bude pálit a bolet jeho žihadlo. Při procházce jednoho v trávě našel. Z listu trávy si vytvořil jakousi ohlávku, kterou jemně nasadil mravenci za hlavu tak, aby mu neublížil. Pak mi jej posadil na ruku, aby mi dal žihadlo. Bolest je pálivá a podle Schmidtova indexu bolesti dosahuje nejvyšší možnou bolest 4+. Mravence pak Agnati láskyplně, nemám vhodnější označení, zase pustil na svobodu. A téměř filosoficky dodal takovou výzvu nám všem bělochům, kteří se považujeme za vládce této země a chováme se k zvířatům a rostlinám, potažmo k celé Přírodě povýšeně, kdy nám na životě třeba jednoho mravence nesejde: „Nešlapte na mravence!“ Ano, pro indiány je život jednoho mravence stejně důležitý jako život člověka.“

Dal jsem si velkou práci, abych odstavec citoval celý. Je v něm totiž vše. Život, úcta, čistota a příroda.

Z formálního hlediska je kniha členěna do několika oddílů a mnoha kapitol (děti jsou svobodně vychovávané ke svobodě, povolená nevěra nebo jména a magie). Z nadhledu viděno jde o kruh. Autor zpočátku vysvětluje, jak indiáni vnímají vznik života, porod, vztahy i smrt, aby se na konci knihy vrátil k přijetí jména Atapana.

Mnislav Zelený je živým důkazem úcty k životu a přírodě. Jeho knihy považuji za nesmírně cenné. O fotografickém doprovodu nemluvě.