REPORTÁŽ: Je konec měsíce i pracovního týdne. Jsme v Ústí nad Labem, stojíme před sídlem společnosti Krajská zdravotní v ulici Sociální péče. Před námi se tyčí úctyhodná, několikapatrová budova. Mapa hlásila, že jde nejen o hlavní sídlo, ale také o sekretariát generálního ředitele. Monstrózní objekt obcházíme dokola. Přestože jsou teprve tři hodiny odpoledne, vládne tu naprostý klid.
foto: SinMed.cz/Krajská zdravotní v Ústí nad Labem
Po chvíli si nás všimne muž, zřejmě zaměstnanec, a ptá se, co potřebujeme. Jemu i čtenářům vysvětlujeme, že jsme se chtěli osobně přesvědčit, kdo odpovídá za provoz a stav nemocnic v Mostě a Rumburku, dvou zařízení Ústeckého kraje, která se nám hluboko vryla do paměti. Interiéry nebyly špatné, areál, fasády a některé budovy ano. Podobný kontrast jsme jinde po republice neviděli.
„A co byste chtěli?“ vyzvídá. „Mluvit s šéfem,“ odpovíme. Muž se rozesměje. Je prý pátek odpoledne, zda jsme se prý nezbláznili? Když mu ukážeme novinářský průkaz, viditelně znejistí. Omlouvá se, že netušil, že jde o oficiální návštěvu. O omluvy nestojíme, chceme jen odpovědi na e-maily, které zůstaly bez reakce. Nastává rozpačité ticho, loučíme se. Kontrast mezi sídlem Krajské zdravotní a zmíněnými nemocnicemi nemůže být větší.
Odcházíme a míříme do Masarykova nemocnice v Ústí nad Labem. Je impozantní. Moderní, udržovaná, přehledná. V Praze bychom podobný areál hledali těžko. Srovnání snese snad jen Ústřední vojenská nemocnice (ÚVN). Dvě hodiny procházíme odděleními a oslovujeme lékaře. Jakmile zazní, že jsme novináři, rozhovor končí. Jeden z nich tiše poznamená, že se nemůže zdržovat. „Máme nové píchačky. Všechno musí sedět na minutu. Jdeme s dobou,“ dodá a mizí v lékařském pokoji.
„Měl jsem jet do Německa…“
Masarykova nemocnice je jednou ze sedmi, které pod Krajskou zdravotní spadají. Další jsou v Děčíně, Teplicích, Mostě, Chomutově, Rumburku a Litoměřicích. Postupně je chceme navštívit všechny.
Ve výroční zprávě za rok 2024 jsme totiž našli větu o „dalším rozvoji, modernizaci a zajišťování dostupnosti a kvality péče“, podepsanou tehdejším generálním ředitelem Jiřím Laštůvkou. Krátce nato jej vystřídal Tomáš Hrubý, Laštůvka zůstal jeho náměstkem pro řízení zdravotní péče.
Když vidíme ten přepych, vlastně se ani nedivíme, že má KZ tolik manažerů.
Ptáme se dál, proč je Ústí jiné než Most. Jedna ze sester otevřeně říká, že sem proudily obrovské investice. „Most je příšerný. Rumburk znám z doslechu. Měl se zavřít, ale kvůli hlasům voličů k tomu prý nedošlo,“ tvrdí. Na fotografie z Mostu a Rumburku reaguje stručně: „Hrůza.“ Pak spěchá pryč, je pátek a chce domů. Kam? „Nebuďte zvědavý,“ mávne rukou.
Venku nás zastaví starší pán ze Šluknovska. Vypráví o převozech sanitkou i o překládání pacientů na pumpě. „Doktor mi radil, ať mě syn vozí do Německa. Má ale známého v Ústí, tak jsme přijeli sem,“ říká téměř provinile. Popřejeme mu pevné zdraví a spěcháme na vlak.
Moderní budovy ústecké nemocnice i reprezentativní sídlo Krajské zdravotní si budeme pamatovat dlouho. Snad se podobný standard jednou dostane i k pacientům v Mostě a Rumburku.