Nemocnice Kutná Hora by zasloužila pořádnou koupel

VIZITA: Nemocnice Kutná Hora leží ve městě, které v dějinách našeho národa zanechalo hned několik tučně zvýrazněných kapitol. Navštívili jsme ji už snad desetkrát. Chrám svaté Barbory na nás pokaždé zapůsobil možná ještě silněji než Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze, Kostnice v Sedlci patří do osnov základních škol a Jezuitská kolej (GASK) je chloubou všech milovníků umění.

Z dětství si navíc vybavujeme důlní majstrštyk v prostoru mezi hlavní budovou muzea, Hrádkem a chrámem sv. Barbory. Bylo to nejspíš poprvé, kdy jsme museli mít na hlavách helmy. Kutnou Horu navštěvujeme zpravidla v létě, kdy se téměř na každém kroku nabízí víno a něco dobrého k jídlu. Je to město, které máme opravdu rádi a nedáme na něj dopustit.

Místní nemocnici jsme přesto nikdy nepotřebovali, a tak jsme kolem ní vlastně jen procházeli. Tentokrát jsme do ní vyrazili cíleně na utajenou vizitu. Chtěli jsme ji porovnat nejen s ostatními zdravotnickými zařízeními ve Středočeském kraji, ale také o ní napsat pár řádek a pořídit několik desítek fotografií.

První dojem při cestě vlakem z Prahy zkazilo počasí. Opět pršelo, teploty se držely kolem nuly a my jen s obtížemi počítali ubíhající kilometry a zastávky, protože se nám chtělo spát. Víčka se ale nakonec nezavřela a pozornost jsme si udrželi hlavně díky spolucestujícím.

Ve městě jsme si připomněli všechny výše zmíněné zážitky a svižným tempem vyrazili k nemocnici. Úvodem o ní můžeme říct především to, že působí velmi starým a omšelým dojmem. Čekali jsme, že tak turisticky vytížené město bude dbát na detaily všeho druhu, nemocnici nevyjímaje. Inu, nestalo se.

Chtělo by to obnovu

Některé fasády by si zasloužily renovaci, skříňky nový nátěr a seschlá a odrostlá tráva by potřebovala posekat. Místy jsme si připadali jako na začátku devadesátých let. Ani počasí nám na náladě a energii nepřidalo. Na druhou stranu musíme přiznat, že jsme ve venkovních prostorách nenašli nepořádek.

Interiér kutnohorské nemocnice v řadě míst připomíná někdejší Okresní ústavy národního zdraví (OÚNZ), ovšem v kombinaci s modernějšími prvky. A znovu platí: bylo zde čisto, všude vládl pořádek a rozhodně nelze říct, že by se tu pacienti necítili příjemně. Hezkým detailem je rudé srdce, jak ostatně uvidíte v galerii. Návštěvníkům pomůže výrazný orientační plán areálu a parkovací plochy byly alespoň částečně volné. Zaujalo nás také sousoší rodičů s malým capartem.

Nemocnice Kutná Hora není ošklivá. Jen by si zasloužila pořádnou koupel.

Jen si vezměte, že přicházíte. U vchodu vidíte oloupanou omítku, obnažené cihly, špinavá okna.

Z několika rozhovorů jsme se dozvěděli, že lékaři i personál jsou „hodní, milí a ochotní“. Nejčastěji zaznívala jména doktora Petra Brůčka z interny a sestry Jany Plohákové z paliativní péče. Prostřednictvím naší redakce jim chtěly hned dvě rodiny vyjádřit poděkování.

Nemocnici jsme opouštěli v odpoledních hodinách, kdy se zdálo, že město i areál pomalu usínají. Vládlo ticho a klid. Do Prahy jsme dorazili už za tmy. Návštěvy jsme určitě nelitovali.

Kdyby bohatý Středočeský kraj našel pár milionů na renovace, jistě by ho to nepoložilo. A místní by mohli být ještě o něco hrdější.

ZÁVĚR: Čistota: 80% Dostupnost: 70% Parkování: 72% Ostatní služby: 65% Celkové hodnocení: 71,8%