RECENZE: Píše se sice rok 2026, ale když jsem dočetl deváté pokračování velmi oblíbené série Trujkunt, vrátilo mě to do studentských let, kdy jsem se hodně věnoval samizdatu. Komunismus jsem sice prakticky nezažil, ale byl jsem dost blízko tomu, abych se naučil hledat dvojsmysly.
foto: Jan Křikava (Argo), se souhlasem/Petr Sagitarius
Mirákl, Český snář, Magorovy labutí písně, Obnovení pořádku, Moc bezmocných, Fízl, a především Kacířské eseje o filosofii dějin profesora Jana Patočky. Ty vynechat nesmím.
Petr Sagitarius je český autor detektivek s polskými kořeny. Narodil se a vyrůstal v Třinci, ovšem už devětatřicet let žije v Jablunkově. Právě v tomto „trojúhelníku“ na pomezí Česka, Polska a Slovenska se nachází místo, které dalo celé sérii název.
Se spisovatelem jsem se poprvé setkal až u pátého dílu. Šlo o Krystu, v níž se major Roman Saran rozhodne pomoci najít kamarádku a spolužačku Krystu. Ta se podle svého facebookového profilu vdala za Novozélanďana a žije na Korfu. Shoda náhod tomu chtěla, že jsem právě na tomto řeckém ostrově knihu přečetl. Doslova jedním dechem.
Postupně jsem doplnil zbývající prózu, včetně povídek Klasztor, Návrat, Zahrada a Rest, abych se po každém dočtení těšil na další díl.
Sagitarius psát umí. Nezdržuje, zbytečně neprodlužuje, je věcný, sarkastický a vtipný. Možná jsem si toho dříve nevšiml, ale v posledním románu Tramwaj na Sachsenberg se dostal také k pohledu na současnou politickou scénu. Proto jsem si dovolil v úvodu použít odkazy na Vaculíka, Škvoreckého nebo Havla.
Jako správný spisovatel navíc nekomentuje ani nehodnotí. Názory vkládá do úst svých postav, ať už jde o myšlenkové pochody mladé kriminalistky, nebo severomoravské seniory v taxíku.
Všem ale dominují velmi ostré a břitké komentáře týkající se trojice Andrej Babiš, Tomio Okamura a Filip Turek.
Protestsong
U posledního jmenovaného si to každopádně dovozuji sám. V knize se hovoří o dvou agresivních a blbých bratrech, přičemž kdyby prý jednotka blbosti měla jméno, šlo by o „jednoho Turka“. Jistě, může jít pouze o shodu okolností… Ti bratři se totiž jmenují Turkovi.
O postavě, jejíž jméno nápadně připomíná jméno hejtmana Moravskoslezského kraje Josefa Bělici, ani nemluvě.
Děj poslední knihy, jako vždy vydané nakladatelstvím Argo s vynikající obálkou, se točí kolem kavárny v polském Těšíně. Jde zároveň o místo, kde se sbíhají všechny nitky související s dalším brutálním zločinem, který musí vyřešit Roman Saran, major ostravské kriminálky, a jeho tým.
Rozuzlení se dočkáte až v samotném závěru, což je fakt, který musím zdůraznit a zopakovat. Dokázat šponovat napětí až do poslední strany je velký kumšt. Nemluvě o tom, kolikrát vás pátrání po zavražděné dívce a zbitých mužích odvede na úplně jinou kolej.
Také v případě přepadeného muže v Praze si Sagitarius neodpustil poznámky týkající se minulého režimu a jeho nejvyššího představitele. V tomto případě nechci nic naznačovat. Připravil bych vás o napětí, a především o dokonalý střet generací, pohledů, absurdity a reality.
Když to vezmu kolem a kolem, Tramwaj na Sachsenberg není jen vynikající kriminálkou. Je také specifickým protestsongem.
„Nad mozkem poslušnost
a nad rozumem víra,
a správná příslušnost
je víc než v botě díra…“
Však to znáte.
Hodnotím 86 procenty.
Rozhovor s autorem přineseme během několika dnů.