ROZHOVOR: Samota, osamění, nemoc nebo péče o blízké. Témata, kterým se senátorka Vladimíra Ludková (ODS) dlouhodobě věnuje a která podle ní budou s postupujícím stárnutím české populace nabývat na významu. V rozhovoru pro naši redakci hovoří o dostupnosti péče, podpoře neformálních pečujících i překážkách, které seniorům komplikují každodenní život.
foto: SinMed.cz/Vladimíra Ludková (ODS), senátorka
Paní senátorko, počet seniorů v České republice dlouhodobě roste. Jaké konkrétní kroky by podle vás měl stát přijmout, aby zajistil dostupnější sociální a zdravotní služby pro stárnoucí populaci?
Měl by život všem především zjednodušit. Nejen proto, že populace stárne, ale proto, aby každý mohl žít co nejdéle doma. Dokud žijete doma, „nutí“ vás to k činnosti, ať se vám to líbí, nebo ne. Jakmile člověk odejde do „pobytovky“, člověk podlehne tomu, co já nazývám „institucionalismem“, a ač dnes už život v pobytové sociální službě není nalinkovaný podle šablony, i tak se chod musí pochopitelně řídit pravidly, hrubě to teď zjednoduším, ale dnes už nemusíte snídat úderem osmé, ale pokud chcete snídat, tak v rozmezí od – do. Dokud si tedy můžete dojít sami nakoupit nebo alespoň uvařit z donesených surovin, máte v rukách velký dar soběstačnosti. Ale samozřejmě díky bohu za „pobytovky“, ale chtějme je, až když už není jiná cesta. Druhou věcí je, že jejich kapacita se natolik nedostává a lépe navíc nebude. I kdyby se začalo stavět jako o život, budou chybět zaměstnanci. Tedy co nám zbývá? Zjednodušovat a zpřístupňovat péči doma.
S terénní péčí souvisí mimo jiné nová prováděcí vyhláška k zákonu o sociálních službách, kterou jste sama intenzivně řešila. Přinesla zjednodušení, po kterém voláte?
Částečně a z mého pohledu ne zcela uspokojivě. Pokud se exministr práce a sociálních věcí rozhodl řešit sociálně zdravotní pomezí, tedy když se sbíhá u člověka péče zdravotní hrazená pojišťovnou a sociální hrazená sociálním službám z dotací, měl myslet i na terén. Nepřestává mě udivovat ten důraz na pobytové sociální služby, který vyjde stát ve finále vždy dráž. Rozumím potřebě ufinancovat stávající pobytové služby, ale jsem přesvědčená, že pokud by byly terénní služby v dostatečné kapacitě a hlavně, a to podtrhuji, s dostatečnými kompetencemi, tak mnoho lidí setrvá doma. Ostatně výzkumy opakovaně říkají, že lidé chtějí doma zestárnout a také doma zemřít.
Zůstaňme ještě u vyhlášky, která umožňuje pečovatelským službám a osobní asistenci dobrovolně rozšířit nabídku úkonů o nové v oblasti úkonů péče o zdraví, dotýká se jednak nových úkonů a vedle toho upřesňuje některé stávající. To zní jako posun.
Také kolik úsilí stálo naplnit jeden paragraf rozšiřující kompetence terénním službám konkrétním obsahem...
Přes rok to trvalo. Za sebe jsem chtěla od onoho paragrafu rozšiřujícího kompetence pečovatelské služby mnohem víc, například podávání stravy a tekutin do PEG a podporu při aplikaci inzulinu, za přesně stanovených podmínek a u stabilizovaných klientů. Děje se to dnes „na černo“, dělají to běžně neformální pečující. Je iluzorní si myslet, že vám lékař předepíše domácí ošetřovatelskou péči v potřebném objemu. Argumentem Ministerstva práce a sociálních věcí bylo, že Ministerstvo zdravotnictví trvá na tom, že se jedná o vysoce specializovaný zdravotní úkon. Jestli u nás v ČR něco umíme dobře, tak si hájit své písečky, ale ono nás to „trubkovité“ vidění brzy dožene. Ptejme se těch, co doma 24/7 pečující o své blízké třeba na plicní ventilaci.
To jste mě rovnou přivedla k otázce, že mnoho rodin pečuje o své blízké doma a upozorňuje na vysokou psychickou i finanční zátěž. Jak by se podle vás měla změnit podpora neformálních pečujících?
Mám pocit, že český systém pečující vidí především skrz příspěvek na péči. Nicméně ten nenáleží pečujícímu, ale člověku, který péči potřebuje a díky příspěvku na péči si ji kupuje. Pečující nemá něco jako dovolenou, zaměstnanecké benefity, těžko si odloží něco do rezervy třeba na své vlastní stáří, protože u tak náročné péče, jako je „24/7“, na ni všechno padne. Pečující se dostává do problémů, pokud sám musí řešit své zdraví, třeba něco jako lázně jsou pro něj naprostou iluzí. Příspěvek na péči je pro mě navíc synonymem boje za jeho uhájení.
Vzpomínám na seniorku, která se díky intenzivní podpoře osobní asistence zdravotně stabilizovala a příspěvek na péči jí byl odebrán, takže už neměla osobní asistenci a přišlo opět zhoršení zdravotního stavu. Ale abych to zarámovala do nějakého kontextu, naštěstí dnes je už doba péče započítána do rozhodné doby, stát přebírá úhradu zdravotního pojištění, v rámci superdávky je pečující brán jako zranitelná osoba, při skončení péče a evidenci na úřadu práce vzniká nárok na podporu. Nicméně jak jsem řekla na začátku, je krátkozraké nazírat pečující právě jen optikou výše příspěvku na péči. Dlouhodobě pečující nepotřebují školení a poradenství, často jsou sami většími odborníky než úředníci, potřebují si oddechnout, potřebují jistotu, že se nepropadnou do existenčních problémů, potřebují vědět, že jejich další děti v rodině nebudou „ty druhé“, protože pro náročnou péči o sourozence se na ně už tolik nedostává.
Osamělost seniorů je stále častěji označována za závažný společenský problém. Jakou roli by podle vás měly hrát obce, kraje a stát při podpoře aktivního a důstojného stárnutí?
Je to dokonce jeden z hlavních rizikových faktorů, který stojí za rozvojem zdravotních problémů. Pokud bychom znali recept na osamělost seniorů, pocítili bychom to i ekonomicky. Ale řešením nejsou draze zadotované projekty, které budou uměle vytvářet možnosti, jak se potkat. Řešením jsou často ty nejmenší drobnosti, které dělají život ve městě bezbariérový. A často to jsou věci, které vás na první dobrou nenapadnou, jako třeba donášková služba lékařem předepsaných léků – tu dnes legislativa neumožňuje. Považuji za trestuhodné, že stát nedává lékárníkovi možnost vám legálně donést domů lék, přitom těmi stejnými ústy nepovažuje za problém zásilkový obchod a volně prodejné léky roztékající se ve vedrech ve výdejních boxech. V Praze 8, ale bude to problém celorepublikový, často řešíme u osaměle žijících seniorů, že nemají cestu, jak vyzvednout léky. Chybí něco jako návštěvní služba indikovaná lékařem na pojišťovnu, například s omezením na imobilní osoby nebo osoby osamělé s příspěvkem na péči ve 3. a 4. stupni, u těch ostatních, nechť je ta možnost zpoplatněná a nechť se lékárny rozhodnout, zda o takovou službu rozšíří svou nabídku.
A něco dalšího?
Bydlení. Nejčastějším problémem, který vidím u seniorů bydlících ve městě, je bydlení ve vyšším patře bez výtahu. To je v rámci žádostí o seniorské bydlení v Praze 8 nejčastěji uváděnou příčinou. Někdo namítne, že je zodpovědností každého, aby se na stáří připravil a já mu odpovím, že souhlasím. Přesto život přináší situace, na které se připravit nezvládnete dostatečně rychle a včas. Druhou nejčastější příčinou podávaných žádostí bývají pak onkologické a další zdravotní potíže, které nejsou dobře slučitelné s životem v určitém provizoriu, například na ubytovně.
A co chystáte v Praze 8, aby se život seniorů a jejich blízkých zbavil bariér?
Dostavba Gerontologického centra, které je zdravotnickým zařízením Prahy 8. A které poskytuje zdravotně rehabilitační péči seniorům.