ROZHOVOR: „Četla jsem knihu, která se zabývá asistovanou reprodukcí jako jednou z možných odpovědí na nízkou porodnost. A přiměla mě přemýšlet o tom, jak snadno můžeme podlehnout představě, že technologicky dokážeme vyřešit téměř všechno,“ říká v rozhovoru pro SinMed.cz senátorka Vladimíra Ludková (ODS).
foto: SinMed.cz/Vladimíra Ludková (ODS), senátorka
Česko prožívá jednu z nejvýraznějších demografických změn posledních desetiletí. Proč podle vás máme stále méně dětí?
Měli bychom být opatrní s hledáním jednoho jednoduchého důvodu. Nízká porodnost je multifaktoriální problém, který dnes vidíme prakticky v celé Evropě a také v řadě vyspělých zemí v Asii. Není to tedy jen český problém a rozhodně ho nevysvětlíme pouze cenou bytů.
Jaké jsou další faktory?
Změnil se způsob života. Lidé déle studují, později vstupují do pracovního života, chtějí cestovat, budovat kariéru a najít partnera, se kterým chtějí skutečně žít. To všechno je naprosto legitimní.
Jenže jednotlivé životní etapy se posouvají a s nimi se posouvá i rodičovství. A někdy se stane, že lidé mají nakonec méně dětí, než původně chtěli.
Přesto říkáte, že bydlení svou roli má…
Určitě. A myslím si, že bychom ho naopak neměli podceňovat. Jen ho nesmíme zaměňovat za vysvětlení úplně všeho.
Domnívám se, že bydlení může hrát velmi významnou roli zejména při rozhodování o druhém dítěti. Do třicetimetrové garsonky prostě druhé dítě prostorově „nenacpete“. A pokud máte hypotéku na třicet let a už teď splácíte malý byt, není jednoduché říct si: „Tak se přestěhujeme do většího“.
Nesouvisí to také se skutečností, že v tuzemsku na rozdíl od některých jiných zemích není příliš populární nájemní bydlení?
Určitě. Česká společnost má silnou preferenci vlastnického bydlení. Jakmile člověk jednu hypotéku má, přechod do jiného bydlení pro něj znamená další velké finanční riziko a nejistotu.
A je tu ještě jeden problém – nové byty bývají často velmi malé. Stavíme jednopokojové až dvoupokojové byty o rozměrech, které jsou pro rodinu s více dětmi jednoduše nedostačující.
Takže ano, dostupné a skutečně rodinné bydlení považuji za jednu z důležitých součástí prorodinné politiky.
Ale podle vás to samo nestačí.
Rozhodně ne. Kdyby byly drahé byty hlavní příčinou, neměli bychom podobný problém v zemích, které mají úplně jiný systém bydlení, jinou ekonomiku nebo sociální politiku. Proto si myslím, že je potřeba dívat se na celou věc mnohem šířeji.
A vlastně mě v poslední době zaujala ještě jedna věc. Četla jsem knihu, která se zabývá asistovanou reprodukcí jako jednou z možných odpovědí na nízkou porodnost. A přiměla mě přemýšlet o tom, jak snadno můžeme podlehnout představě, že technologicky dokážeme vyřešit téměř všechno.
Co vám na tom vadí?
Především představa, že bychom měli demografický problém řešit hlavně tím, že budeme stále více posouvat hranice reprodukční medicíny. Samozřejmě má asistovaná reprodukce obrovský význam pro lidi, kteří dítě mít nemohou přirozenou cestou. To nijak nezpochybňuji.
Nicméně musíme si dát pozor, abychom z toho neudělali náhradu za skutečnou prorodinnou politiku.
Pokud vzniká celý průmysl, který má ekonomický zájem na tom, že lidé rodičovství odkládají a následně potřebují jeho služby, měli bychom být schopni o tom otevřeně mluvit. Dítě nesmí být vnímáno jako produkt nebo jako něco, na co máme automaticky nárok. Mnohem raději bych se ptala, proč lidem vytváříme podmínky, ve kterých rodičovství tak dlouho odkládají.
Takže co by měl dělat stát?
Každopádně by měl s lidmi otevřeně mluvit o tom, jak se proměňuje životní dráha a jaké důsledky mají některá rozhodnutí.
Pokud se někdo rozhodne děti nemít, je to jeho právo. Ale současně bychom měli mnohem otevřeněji diskutovat o tom, jak bude vypadat jeho život ve stáří a jaké možnosti mu společnost nabídne.
Nechci nikoho strašit. Jen si myslím, že bychom měli být realisté. Stát by měl lidem dát informace a různé možnosti, jak si svůj život nastavit, nikoliv jim předepisovat jediný správný model.
A kde podle vás začíná skutečná prorodinná politika?
Podle mě překvapivě často u věcí, které bychom s porodností na první pohled vůbec nespojili. Třeba u toho, jak funguje doprava. Jestli člověk ráno bez problémů odveze dítě do školky a dostane se do práce. Jestli má školku v rozumné vzdálenosti. Jestli má bezpečné hřiště. Jestli si může dovolit bydlení, které není pro rodinu příliš malé. Jestli má možnost pracovat a zároveň se starat o děti.
To asi nejsou všechny aspekty, podle kterých se mladí rozhodují, zda mít děti…
Samozřejmě jsou tu další. Jde o věci, na které se zapomíná úplně. Pro někoho překvapivě zmíním například porozvodovou péči o děti nebo neplacení výživného. Když se rodina bohužel rozpadne, a jeden z rodičů přestane platit výživné, dostává se druhý rodič s dětmi velmi rychle do obtížné životní situace. Stát by samozřejmě neměl přebírat odpovědnost dospělých lidí. Ale tam, kde jsou ve hře děti, musí být jejich ochrana výrazně silnější.
Není toto už příliš široké pojetí prorodinné politiky?
Já ji tak chápu. Nejde jen o to dát rodičům jednorázově o několik tisíc korun více. To může pomoci na začátku, ale rodinný život trvá mnoho let.
Když má člověk práci, do které se dobře dostane, fungující veřejnou dopravu, rozumné náklady na bydlení, dostupnou školku, bezpečné okolí a ví, že když jeho rodiče zestárnou, nebude na péči úplně sám, vytváří to úplně jiný pocit jistoty.
A právě pocit, že se člověku dobře žije, podle mě může ovlivnit i rozhodnutí mít další dítě.
Možná si pak jednoho dne řekne: „Máme se dobře. Proč bychom neměli ještě jedno?“
Mluvili jsme o státu. Jakou roli může sehrát obec?
Nepochybně velmi důležitou. Obec sice nevyřeší českou ani evropskou demografickou krizi. Ale může vytvářet prostředí, ve kterém se lidem dobře žije. To je ostatně způsob, jakým se snažím pracovat i v Praze 8. Nečekat na jednu velkou zázračnou reformu, ale postupně řešit věci, které lidé skutečně potřebují.
Školky a dětské skupiny, dostupné bydlení, doprava, veřejný prostor, péče o seniory, sociální služby. Na první pohled jsou to různá témata. Ve skutečnosti ale vytvářejí jednu věc – dobré podmínky pro život rodiny.
A možná právě to je nejrozumnější prorodinná politika, kterou může město dělat.
Neříkat lidem, kolik mají mít dětí. Ale udělat maximum pro to, aby když děti chtějí, neměli pocit, že jim v tom bude překážet celý svět.