Na Šluknovsku lékařská populace stárne a pomalu odchází okopávat zahrádky u svých domů, protože času neporučí ani lékař.
foto: SinMed.cz/Čekárna
A stal se zázrak. Do Šluknova přijel jako náhrada mladý doktor. Plný nadšení a vizí, jak to tady všechno překope.
MUDr. Vratislav Prejzek přijel v roce 2014, vystřídal na lavici povolaných lékařský manželský pár, který se rozhodl, vlivem letopočtu, vzít útokem Českou správu sociálního zabezpečení. V ordinaci po nich zůstala židle, stůl, lékařské kladívko na zkoušení nervů, párek stetoskopů a balení obinadel (obrazně řečeno).
Doktor Prejzek nemínil z unavených rukou končících lékařů převzít časem ošumělou ordinaci. Vyřídil pro ni echo, ultrazvuk, udělal z ordinace výspu civilizace a pokroku (na naše místní poměry). Usadil se do křesla a začal ordinovat.
I já se k němu nakýbloval. Praktický lékař, který to všechno chce vzít z gruntu. No neberte to.
Posadil si mě do ordinace. Udělal celkovou prohlídku, vyplnili jsme dotazník, dostal jsem vynadáno za tělesnou (ne)kondici, byly mi uděleny rady, co všechno mám a jak často cvičit.
Déčko?
Pak se na mě podíval vážným okem.
„A déčko, měřili vám déčko?“
Zakroutil jsem hlavou.
„Změříme,“ řekl s nadšením. Na druhý den jsem se musel dostavit s natěšenou žílou. Bude se odebírat krev. Sestřička mi utáhla šlauch přes biceps, dala povel, abych zapumpoval a začala se blížit s jehlou a několika baňkami. Co baňkami, přímo tankery pro mou krev. Odvrátil jsem hlavu.
„Copak, dělá se vám blbě z krve?“ ptá se mě.
„Ale kdeže, jen nemusím všechno vidět,“ odpověděl jsem a zadíval se na reklamní plakát na projímadlo. Jehla mi projela kůží a tankery na krev se začaly plnit. Jeden. Druhý. Třetí. Šest jich naplnila. Pan doktor zadal povel vyzkoumat z mé krve první poslední. Chtěl o mně vědět všechno. Že se nezeptal, napadlo mě později.
Za týden přišly výsledky, byl jsem znovu povolán do ordinace. V té vedle pana doktora seděl i praktikant.
Pan doktor studoval výsledky.
„Hladinu déčka máte neuvěřitelně nízkou,“ řekl a začal čmárat do bločku s recepty.
„Tady vám napíšu recept na kapičky. Třikrát denně deset kapek. Hezky před jídlem,“ dával mi doktor Prejzek instrukce a pak se otočil k praktikantovi. „Za tři měsíce, uvidíte, sem přijde úplně jiný člověk. Zmizí mu z tváře taková ta místní chronická deprese, bude plný optimismu, z jeho tváře budete číst naději,“ pálil doktor Prejzek do mé chronickou depresí stižené tváře věštby vycházející z jeho zkušeností. Řekl jsem si: Fajn, to stojí za pokus, vyléčit se ze šluknovismu.
Byl, už není
V lékárně jsem si předepsané kapičky vybral a v dalších týdnech si poctivě kapal třikrát denně. Ale výraz místní chronické deprese mi snad jako naschvál zůstával. Ani ten optimismus a naděje se nedostavily.
Pan doktor Prejzek ve Šluknově zůstal přes covid, zařídil si i očkovací stánek před ordinací. Pak někam zmizel. Snad, troufám si nadhodit dohad, ho dohnal ten místní kolorit dívat se na svět očima podrytýma beznadějí. V ordinaci se teď místo něj střídají ochmýřená doktorská ptáčata, která sotva vylezla z fakulty (zaplať pámbu za ně, aspoň někdo tu je).
Asi se na nás učí, asi na nás získávají procesem pokus - omyl své zkušenosti do dalšího života někde daleko, daleko od místního koloritu hledět na život s jistou výčitkou v oku.