ROZHOVOR: V každé z navštívených nemocnic nebo poliklinik máme „jen“ tři úkoly. Prvním je strávit na místě přibližně dvě hodiny, abychom nasáli atmosféru a prošli všemožná zákoutí. Druhým je pořídit obrazovou přílohu, aby čtenáři měli co nejširší přehled. V neposlední řadě, jakkoli to v prvních fázích našich vizit nešlo, se snažíme navázat kontakt s pacienty a zajímat se o jejich životní osudy.
foto: SinMed.cz/Nemocnice Planá
V případě mladé a střední generace jde často o nadlidský cíl. Mladé lidi ve zdravotnických zařízeních téměř nepotkáváme a věková skupina mezi třiceti a padesáti lety míří před ordinace spíše kvůli ambulantním potížím, nejčastěji na ORL nebo internu. Nejvděčnější částí osazenstva tak zůstávají senioři. Pokaždé hlasitě pozdravíme, ukážeme průkazku a postupně, zlehka se snažíme získat jejich důvěru i příběhy.
V Plané u Mariánských Lázní, kam jsme vyrazili v dubnu, jsme však nikoho přemlouvat nemuseli. Proti nám vycházel starší pár. Už podle držení těla a pevné chůze jsme vysokého muže odhadli na vojáka nebo bývalého policistu. První možnost byla správně. Dotyčný plukovník ve výslužbě, který si nepřál uvést jméno, žije v západních Čechách od narození. Vojna ho zavedla nejprve na Slovensko, poté do Hradce Králové a nakonec do Stříbra.
„Všechno mělo svoje. Vy jste mladí, tak si pamatujte, že komunismus je nejhorší zlo,“ řekl nám razantně, ale srozumitelně. „Za nás se poslouchaly rozkazy. A mlčelo. Kdo se jakkoli vyjádřil proti straně, měl zaděláno na pořádný malér,“ pokračoval.
Následně jsme se dozvěděli o několika jeho přátelích, kteří neskončili jen u vojenské kariéry, ale přímo ve vězení.
Zavření kamarádi
„Dostali paragrafy za rozkrádání socialistického majetku, aniž by cokoli odcizili. Kritizovali partaj a udali je. Nikdo v jejich prospěch nesvědčil. Pozor, tehdy se svědectví dávalo rozkazem, nemohli jsme přijít a jen tak mluvit,“ dodal. Označení komunismu za „zhoubnou ideologii“ během rozhovoru zopakoval hned několikrát.
Až v samotném závěru přišla řeč na místní zdravotní péči. Nemocnice Planá se nám totiž po vizuální stránce vůbec nelíbila. Všude se válely odpadky, schody byly popraskané, omítka opadaná, některé dveře dříve funkčního areálu byly zatarasené dřevěnými latěmi, stejně jako okna.
„Vy jste vyrůstal v blahobytu, my ne. Je mi jedno, že se rozpadá barák, když vím, že mi uvnitř pomohou. Byl jsem zde několikrát a nedám na ně dopustit. Sestry mají náročnou práci, hodně z nich dojíždí. Sehnat k nám doktora také není med, slyšíme to pravidelně. O nás se postarali, tak jako v minulosti. Myslím sebe i manželku. Takže nějaký rozpadlý chodník mě netrápí. Hlavní je, že po něm jdeme rovně a máme vzpřímenou hlavu, to si pamatujte,“ rozloučil se.
Jeho manželka po celou dobu souhlasně přikyvovala. Uvěznění, o němž byla řeč, si pamatovala též. Sama nám dokonce prozradila jména někdejších rodinných známých. „To pána nezajímá,“ uzavřel plukovník ve výslužbě. Podal nám ruku a spolu s chotí odešel.