PŘÍBĚH: Není to tak dávno, kdy jsem si po ránu zavazoval boty a už se nenarovnal. Kdo viděl film Diskopříběh 2 a osudy otce a syna Horáčkových, ten si možná vybaví scénu, v níž Ladislavu Potměšilovi na záchodě jednoho z barů „rovnají housera“ pomocí natahování, které připomíná mučírnu.
foto: SInMed.cz/ÚVN
O nic podobného jsem se určitě nepokoušel.
Chvíli jsem bolest překonával, kroutil se, až jsem se nakonec jakž takž dobelhal k autu a odjel do práce. Tou dobou jsme rozjížděli server PrahaIN a myšlenky na lékaře jsem neměl ani v nejmenším.
Jenže bolest byla relativně konstantní, navíc stupňovitá. Záda mě bolela vleže, na židli, v posteli, na gauči, v autě i při chůzi. Prostě pořád. Obrátil jsem se proto na praktického lékaře, který mě s žádankou poslal do Ústřední vojenské nemocnice. Skončil jsem na vyhlášené neurologii a postupně absolvoval dvě vyšetření. Jedno klasické s lékařem, druhé CT, tedy zobrazovací metodu určenou k detailnímu zobrazení kostí, plotének a nervových kořenů.
Na CT mě musel dovést kamarád Martin, nebyl jsem už schopen ani řídit. Seděl jsem před klinikou, po chvíli se přesunul dovnitř. Tam to vypadalo jako v lazaretu. Pacienti s kapačkami čekali, stejně jako já, na verdikty o degenerativních změnách svých těl. Když jsem si musel lehnout, počítal jsem andělíčky. Podobnou bolest jsem za čtyřicet let nezažil. Přesto jsem to nějak zvládl.
Operace není nutná
Následující den mi přišla zpráva, že se skutečně jedná o výhřez. Hrůza, pomyslel jsem si, a četl dál. „Operace není nutná.“ Tři slova, která mi vlila sílu do žil, a já už přemýšlel, jak naložím se svým tělem dál. Jenže člověk míní a lékař mění. Bylo mi doporučeno dostavit se na kapačky.
S těmi jsem sice neměl žádnou zkušenost, ale svědomitě jsem se druhý den dostavil a čekal, co bude. Kapačka trvala asi hodinu. „Tak super, děkuju,“ řekl jsem na konci a zamířil k autu. „Tak zítra,“ zarazila mě sestra. „Pan doktor jich napsal pět,“ dodala. Takže jsem ještě relativně rozlámaný sedl do auta a jel do práce.
První den se žádný zázrak nekonal. Měl jsem problém zvednout nohu a vyjít schod. Dodnes si pamatuji tu bezmoc a dodnes mám hluboký obdiv ke všem hendikepovaným, které jejich omezení nelimituje. Já byl naprosto vyčerpaný. Postupně jsem tedy docházel na hodinové kapačky a měl možnost vyslechnout příběhy dalších pacientů ÚVN. Byly děsivé.
Nekompromisní diagnózy
Pády, kruté bolesti, nádory mozku, glioblastomy, závratě, omdlévání. Nakonec jsem si bral sluchátka, protože jsem nebyl schopen to všechno po ránu vstřebávat.
Po týdnu kapaček jsem se cítil o poznání lépe, což potvrdilo i „výstupní“ vyšetření. Zvládl jsem schody i zavázat tkaničky u bot. Tak banální věc mi najednou připadala jako božská mana.
Ani tím však má bolavá záda nedostala pokoj. Po léčbě v ÚVN mě čekaly rehabilitace. Všude dlouhé čekací lhůty, všude plno. Nakonec jsem skončil v Centru pohybové medicíny Pavla Koláře. O tom zase příště.
Celková doba, než jsem se zase dostal do formy (led, golf, kliky, kardio), byla bezmála šest měsíců.