Veronika Blahuta, metastáze: „Chci jenom bejt, není nic hezčího.“

RECENZE: Ve své novinářské práci se Lea Surovcová dlouhodobě zaměřuje na lidi s těžkým osudem. Ať už jde o vážně nemocné, samoživitele, seniory v tíživých situacích, lidi bez domova nebo ovdovělé rodiny. Ve své knize Jenom chci bejt (CPRESS, 2026) přináší příběhy deseti lidí, kterým nemoc zásadně změnila život, ať už jde o pacienty, nebo o jejich blízké. V jednom z textů se objevuje i Felix, bratr Aničky Slováčkové.

Titul nás zaujal nejen po vizuální stránce, kde je třeba ocenit ilustrace Lucie Surovec Charvátové, ale také po stránce fyzického zpracování. Kniha má pevnou vazbu a kvalitní papír, což mohou být při výběru důležité faktory. Na prvním místě je však bezpochyby obsah.

Rozhovory jsou mimořádně empatické, otevřené a nabízejí pohled do míst, kterým se většina z nás raději vyhýbá. „Psát předmluvu k této knize byl pro mne docela oříšek. Je totiž natolik dobrá, že je mi hloupé zdržovat čtenáře od toho, co je opravdu důležité, a totiž od jejího hlavního obsahu. Vážně se mi chce říct, ať čtení předmluvy klidně přeskočíte a jdete na to. Čeká na vás strhující čtení a pozvání do tak intenzivního zrcadla životních hodnot, že vám celá kniha určitě nezabere moc času,“ stojí na prvním listu. Autorem úvodu je zakladatel Centra paliativní péče a zástupce Ústavu lékařské psychologie a etiky Lékařské fakulty Masarykovy univerzity Martin Loučka.

Tento úvod zmiňuji záměrně, aby si knihu nikdo nepletl s lehčí či humoristickou četbou. Přesto je to právě smích, který se mi v několika momentech při čtení jednotlivých osudů nečekaně vyloudil na tváři. Tyto příběhy jsou totiž nejen těžké, ale i hluboce lidské. A rozhodně stojí za zveřejnění.

Naděje je…

Rozhodl jsem se proto přinést hned dva texty, abychom alespoň částečně přispěli k propagaci této záslužné „publikace“. Uvedené téma totiž stále považuji za určité tabu, o němž se příliš nemluví.

Hned první příběh uvádí čtenáře do syrové reality. Veronika Blahuta (*1985) je metastatická pacientka s rakovinou prsu. Zároveň je aktivní členkou pacientské organizace Bellis, která se zaměřuje na pomoc a podporu mladých žen v produktivním věku, jež procházejí nebo prošly léčbou nádorového onemocnění prsu.

Veronika svůj osud přijímá s pozoruhodnou věcností a otevřeností. Nevyhýbá se ani těm nejtěžším tématům: „To první nejhorší bylo, když jsem zůstala sama. Nebo nezapomenu na moment, kdy mi bývalý manžel řekl: Tak ty stejně za sedm let umřeš. To byly ošklivý věci, který jsem po rozchodu slyšela, to pro mě bylo asi to nejhorší. Nikdy mě tak nic nebolelo, jako když se mi rozpadnul vztah. Mám kolem sebe kamarádky, který jsou buddhistky. Každý den se od nich hrozně moc učím! A myslím si, že rozvod jsem dokázala zpracovat jen díky jejich postojům,“ říká v jedné z odpovědí.

Na celém dialogu je nejdůležitější naděje. Právě Veroničino vyjádření je natolik silné a přímé, že se stalo názvem celé knihy: Jenom chci bejt.