ROZHOVOR: Pavlovi K. bylo v únoru 50 let. Abrahámoviny oslavil ve velkém na koňském statku nedaleko východočeských Pardubic, kde nechyběl ani reportér serveru SinMed.cz. Pavel byl v dětství jeho fotbalovým trenérem. Vztah k fotbalu mu zůstal dodnes, témat je pořád dost, zvlášť po zvládnuté baráži s Irskem. Tentokrát jsme se ale bavili o něčem jiném.
foto: SinMed.cz/Ordinace
Ačkoli se oslava vydařila a dorazilo bezmála sto hostů, po jeho boku stále nestojí partnerka, ani manželka. „Hodně o tom přemýšlím, aby ne. Vlastně celý život přemýšlím, kde se můžu seznámit, ale mám s tím problém,“ říká Pavel otevřeně. Takového ho známe odjakživa. Otevřený, upřímný a přímý. Povzbudit nepotřebuje. Nepije, je zapřisáhlý abstinent.
„První věc je místo, kde žiju. V domě u Pardubic s maminkou, vlastně na vsi,“ poznamenává bez náznaku sebelítosti nebo sentimentu.
„Do práce jezdím do Synthesie, ale na pohlednou holku jsem tam nikdy nenarazil. Pak jsem doma, pětkrát týdně mám tréninky a o víkendech hrajeme mistráky. Do hospody chodím hlavně s fotbalisty. O tom, že by tam chodily samy ženy, jsem ještě neslyšel,“ dodává.
Vzpomíná i na mládí. „Tenkrát jsme se seznamovali ve škole, klasické lásky. Ale nikdy mi nevyšly, asi hlavně kvůli času. Měli jsme se rádi, jezdili jsme na dovolené, jenže já nechtěl slyšet o dětech. Pořád jsem si říkal, že je čas, až jsem skončil zase u mámy a zůstal sám,“ konstatuje.
Jednou ji najdu
Po dětech se mu prý paradoxně nestýská. Věnuje se mládeži jako trenér. „Mít teď doma malého kluka, vlastního juniora? Nevím, jestli bych to zvládal, bojím se, že už asi ne. Občas na něj myslím, ale víc mi chybí žena,“ říká.
Samota ho přivedla nejen na online seznamky, ale i k psychologovi. „Mluvil jsem o tom stejně otevřeně jako teď. Špatně jsem spal a nechtěl jsem brát léky, tak jsem šel do poradny v Pardubicích. Pomohla mi. Uvědomil jsem si, že nejsem jediný, kdo je sám, kdo se trápí,“ usmívá se.
„Žádné konkrétní rady jsem nedostal, takže pořád hledám. Někdy si připadám jako podivín. Na zápase koukám do poloprázdných ochozů, přijde třeba padesát lidí. Když vidím hezkou ženskou, má kočárek nebo partnera,“ popisuje.
Dnes už ale situaci snáší lépe.
„Už mi není tak těžko jako dřív. Spím normálně, žiju normálně. A pořád věřím, že někoho potkám. Jestli letos, nebo za pět let, nevím. Ale věřím tomu,“ uzavírá.
Pak si nalévá meduňkový čaj. „Nejlepší na nervy,“ směje se trenér, zatímco si v mobilu pouští záběry z oslavy svých kulatin střižené ukázkami z Okresního přeboru.