ROZHOVOR: Oblastní nemocnice Jičín je jedním slovem překrásná. Z Prahy jsme se sem autobusem dostali bez větších komplikací, ale upřímně řečeno jsme před návštěvou neměli přehnaná očekávání.
foto: SinMed.cz/Oblastní nemocnice Jičín
Ve východních Čechách totiž najdete řadu podstatně větších zdravotnických zařízení. Nejvíce nás lákaly Pardubice, Hradec Králové nebo horské nemocnice v okolí Vrchlabí a Špindlerova Mlýna.
Když jsme však s kolegou dorazili do jičínské nemocnice, zůstali jsme doslova jako opaření. Před námi se rozprostřel komplex skvěle udržovaných budov, množství zeleně a precizní čistota. Rozdělili jsme se proto do dvou jednočlenných týmů. Jeden redaktor se věnoval samotnému hodnocení areálu, druhý oslovoval pacienty a návštěvníky.
Postupně jsme vyzpovídali pět lidí, což bylo tak akorát, abychom se ještě rozumně vrátili zpět do Prahy. První oslovení byli spíše zdrženliví, ať už šlo o pacienty, nebo jejich doprovod. Po několika stručných odpovědích jsme jim poděkovali a chystali se odejít. Pak ale padla otázka, zda jsme už někdy nějakou nemocnici kritizovali. Odpověděli jsme, že ano, nevybíráme si a píšeme vždy to, co skutečně vidíme.
Přijeli Pražáci!
„Ale tady koukáte, co, Pražáci?“ pousmál se starší muž a vzápětí se rozpovídal.
Pochází z učitelské rodiny z Nového Bydžova a region zná díky orientačnímu běhu doslova jako své boty. „Je to krásná nemocnice. Nikdo si tu na nic nestěžuje. Pár křiklounů se vždycky najde, ale když vám pomůžou, přece je nebudete kritizovat,“ svěřil se.
Jeho známý, jak se nakonec ukázalo, nebyl klasickým pacientem. Šlo o praktického lékaře. „Vím, co udělá jedno blbé hodnocení, když zrovna nemáte svůj den,“ posteskl si nad recenzními weby, kde o něm jeden z pacientů napsal, že se mu dostatečně nevěnoval. „Jenže moje máma byla tehdy právě v Bydžově na laparoskopii,“ vysvětlil omluvným tónem.
S oběma muži jsme mluvili téměř dvacet minut. Hodnotili úroveň přístrojového vybavení, personál, vedení města Jičína a nevyhnuli se ani politice.
Další trojici návštěvníků jsme oslovili v menším parku, jehož dominantou je základní kámen pavilonu operačních oborů z roku 1996. „Nám se tu líbí. Na Prahu bych si nezvykl. A proč vlastně jedete k nám? Vám něco je? A už jste tu někdy byli? A kde jste parkovali?“ zasypali nás otázkami tak rychle, že nás prakticky odzbrojili.
Až z Hradce…
Snažili jsme se vysvětlit koncept naší rubriky, v níž hodnotíme zdravotnická zařízení, ale příliš jsme neuspěli. „Musíte napsat, že doktor Bičiště je výborný. A taky ta na páteř, jak se jmenuje? Jako z toho večerníčku,“ přemýšlel muž. „Pažoutová!“ vykřikl po chvíli jméno zástupkyně primáře místní neurologie.
„A dopište, že sem jezdí rodit i ženy z Hradce! A až to vydáte, pošlete nám to na e-mail,“ pokračovala další smršť doporučení a apelů.
Nešlo se ubránit smíchu. Uvědomili jsme si totiž, jak část lidí vnímá velká města i jejich obyvatele. V Jičíně jsme byli svým způsobem zvláštní úkaz.
Ze všech kratších i delších rozhovorů nakonec vyplynulo něco velmi podobného, a to úcta k lékařské profesi, obdiv před zdravotními sestrami i jednoduché životní rady: nepřejídat se, nekouřit, nepít příliš alkoholu. Protože, jak nám jeden z místních řekl, „ležet v nemocnici přece nikdo nechce“.