PŘÍBĚH: V mém pokoji to začalo vypadat jako stanoviště polní nemocnice. Vzduch je cítit eukalyptem a čajem a moje postel se proměnila v nedobytnou pevnost, ze které se z bezpečnostních důvodů nevystrkuje ani nos.
foto: SinMed.cz/Teploměr, ilustrační foto
Všechno to začalo jednoho večera, kdy můj nos vyhlásil totální nezávislost a začal produkovat tekutinu v množství, které by pravděpodobně stačilo k naplnění menší přehrady. Byl to první den velkého „rýmového představení“.
Další den však přinesl mnohem větší kalibr. Horečka vystřelila na 38 stupňů a můj vnitřní termostat se rozhodl, že z mého organismu udělá jednu velkou saunu. Ležím pod peřinou, snažím se nehybně pozorovat strop a nepřemýšlet nad tím, kolik toho musím udělat a jak mě choření zdržuje, když v tom to přijde. Moje chodidla začnou žít vlastním životem. Bez jakéhokoli rozkazu se začnou kroutit, natahovat a hýbat, jako by se snažila vyťukat nějaký tajný Morseův kód.
Je to až legrační, jak se tělo v době nemoci chová jako zmatený počítač, ve kterém někdo omylem spustil program na generování náhodných pohybů. Celý tenhle tanec chodidel má ovšem docela racionální vysvětlení, i když to tak v tu chvíli vůbec nevypadá.
V momentě, kdy teploměr ukáže zvýšenou teplotu, můj mozek, konkrétně ta část zvaná hypotalamus, zavelí k útoku proti vetřelcům. Aby se viry cítily jako v rozpálené troubě, tělo se rozhodne šetřit teplem a drasticky omezí přívod krve do vzdálených částí organismu. Dochází k jevu, kterému se říká vazokonstrikce. Cévy v mých chodidlech se stáhnou na minimum, aby krev mohla proudit hlavně k srdci, plicím a mozku. Výsledkem je, že moje nohy jsou studené a cítí se odříznuté od zbytku těla, zatímco zbytek organismu plane jako rozpálený radiátor.
Nervová zakončení v chodidlech, která jsou extrémně citlivá, tenhle nedostatek krve a kyslíku prostě nesnášejí. Vysílají do mozku varovné signály, že „je tady něco špatně.“ A mozek, který je sám o sobě v rauši z cytokinů, což jsou takové ty chemické zprávy, které si posílají buňky v boji s infekcí, na to odpovídá chaotickými motorickými signály. Kroucení chodidly je tak vlastně podvědomý pokus o to, aby se rozproudila krev a svaly dostaly trochu toho kýženého pohybu.
Celý můj nervový systém je teď jako přetížený elektrický obvod. Je v něm obrovské množství energie a napětí, které se normálně vybíjí při sportu nebo běžném pohybu, ale teď, když jen nehybně ležím, se tato přebytečná elektřina musí někde projevit. A chodidla jsou k tomu jako stvořená. Mají tolik receptorů, že sebemenší pohyb přinese okamžitou, i když jen mikroskopickou úlevu. Je to vlastně můj vlastní vnitřní ventil, kterým upouštím páru z přehřátého kotle.
V naší zemi máme pro tyto stavy léty prověřený recept: horký lipový čaj, pořádná peřina a „vypocení se“. Když se totiž začnu potit, je to jasný signál, že teplota začíná ustupovat. Tělo vypne režim „bojové trouby“, uvolní stahování cév a najednou se krev vrací do nohou. V ten moment to úporné kroucení a nutkání hýbat chodidly obvykle zmizí a přichází sladká úleva a první známky toho, že virus definitivně prohrál.
Je zajímavé vědět, že horečka není vlastně nemoc, ale skvělý nástroj, kterým se organismus brání. Teplota kolem 38 stupňů je pro viry prostředí, ve kterém se mnohem hůře množí, takže můj imunitní systém je v podstatě velmi schopný stratég, který ví, co dělá.
Další věcí, která stojí za zmínku, je, že chodidla jsou u lidí evolučně jednou z nejcitlivějších částí těla, což je dáno tím, že dříve museli lidé neustále vnímat povrch, po kterém kráčeli. Tenhle „přímý kontakt se světem“ se v momentech nemoci projevuje právě tou přecitlivělostí, kterou teď jsem prožil.
Moje postelová taneční show s chodidly není nic neobvyklého, je to jen prastarý biologický mechanismus, který v mém těle běží stejně spolehlivě jako v přírodě před tisíci lety. Teď už zbývá jen dopít ten lipový čaj a čekat, až se celý tenhle „vnitřní boj“ přemění ve vítězství a já budu moct zase normálně fungovat bez toho, aby se moje nohy chovaly jako podivné cizí entity trčící mi z horečkou stravovaného těla.