Štěpán Cháb: Rekonvalescence, která nešla podle představ

PŘÍBĚH: Jak probíhá rekonvalescence ne tolik těla, jako spíš duše po infarktu ve třiceti? Ne moc úspěšně.

Poté, co mi byl v Krajské nemocnici v Liberci vložen srdeční stent, jsem si ještě tři dny poležel v nemocnici na pozorování. Všechno se očividně ujalo, jak mělo, protože pak už se se mnou nepárali a oznámili, že si mám sbalit svých pět švestek a ráčit se vrátit do života. Do života? Vyplašený jako zajíc? Nedá se svítit.

První vystřízlivění přišlo hned u vchodu nemocnice

Vyšel jsem ven. Tam na mě měla čekat sestra s autem. Marně se rozhlížím, nikde nikdo. Trocha napjaté nervozity. Pak jsem ji spatřil opodál. Šla k jiné budově nemocnice. Očividně hledala tu mou, kde si mě měla vyzvednout. A abych na ní nekřičel (nevhodné, pokřikovat u nemocnice), tak jsem se rozhodl ten kousek popoběhnout. Chyba, kterou jsem si hned zařadil do přihrádky: nedělat, bolí to.

Uběhl jsem pár kroků a tělo začalo vzdorovat. Okamžitě jsem se zadýchal, všechno začalo bolet. Překvapeně jsem se zarazil a zhodnotil výkon vlastního těla jadrným: „No ty vole.” Vím, teď už vím, jen chvilková slabost poté, co jsem celý týden proležel v posteli. V tu chvíli mi to ovšem nedošlo a připisoval jsem to svému nově nabytému statusu mrzáka.

Ramena mi poklesla pod tíhou (chybného) poznání a k sestřinu autu jsem se jen doploužil.

A takhle to pokračovalo řadu dní. Začal jsem být opatrný. Nevyluzoval jsem do prostoru příliš námahy, aby ta mě neskolila.

Něco se mi změnilo v hlavě. Pohled na život, na vlastní síly, i na tu smrt, která vystoupila ze stínu dalekého stáří a nabyla velmi konkrétní obrysy. A opatrnost se stala jakousi mou mantrou.

Zlom přišel, když nás (mě s dětmi) tatáž sestra vyzvala, abychom dorazili na malý přátelský fotbal. Děti chtěly, takže jsme vyrazili.

Na fotbale jsem se, na nátlak všech, postavil do branky a útrpně se v letním vedru držel brankové tyče a radost z fotbalu jen neúspěšně předstíral.

Pak přišla léčba šokem

Sestra se mi připlížila za záda s kýblem studené vody. A když je přítomna nic netušící oběť, kýbl vody, parno a ke všemu odhodlaný útočník, nedá se čekat jiný výsledek. Sestra na mě kýbl vychrstla.

Čekal jsem všechno, masivní infarkt, mrtvici, hrobníka blížícího se po nedaleké cestě, ale dočkal se jen úlevy od vedra a pozdějšího vysvětlení, že už bylo k nesnesení, jak jsem se začal chovat jak nějaký důchodce.

Trochu jsem pěnil, pravda. Ale za pár dní, po řádném pozdně letním lijáku, se to ve mně rozleželo. Popadl jsem doma košík a vyrazil na houby. Do lesa. A u nás se do lesa jde vždycky jen do kopce. Jiný směr neexistuje.

Nejdřív jsem šel v klidu, čenichal po houbách. Ale v půli kopce mě z námahy píchlo u srdce. Nejdřív jsem se zarazil a chytala mě závrať s tím, že bych se měl zase opatrně odkulit domů a dávat na sebe pozor. Hezky opatrně. Ale pak to ve mně přecvaklo.

S vizí nekonečna v očích jsem se podíval vzhůru na ten krpál, který na mě čekal, a prostě vyrazil kupředu. Už jsem nehledal houby, už jsem jen šel kupředu, co nejrychleji to šlo. Bodalo mě v boku, píchalo u srdce a já do rytmu pochodu do kopce své smrtelnosti do omrzení opakoval (dámy prominou): „Naser si.” Ano, takhle jsem na ni uhodil. A ne, nemluvil jsem ke své smrtelnosti, ale k té své chvilkové nedomykavosti s opatrností a pochybami. Prostě jsem ten kopec potřeboval vycválat a zbavit se toho mrzáka v sobě.

Když jsem dorazil nahoru, pálilo mě na hrudi, bodalo v boku, ale byl jsem tak nějak šťastný, že už to mám za sebou. A tam jsem tu bolestínskou opatrnost odhodil do křoví. Do křoví, kde rostly jedovaté prašivky. Ať si tam s nimi roste třeba do aleluja. Já vyrazil zase dolů, domů, a sbíral houby a užíval si života. Vidina smrti mé mládí pro tu chvíli neukecala.

Dokud mě tedy nesrazil další infarkt. Ale to bylo až za několik dalších let. Zato je pravda, že si dal sakra záležet. 

Ale o tom snad příště.