PŘÍBĚH: Před třemi roky a pěti měsíci jsem se probudil z narkózy po operaci. Dělali mi dvojitý cévní bypass u srdce. Pamatuju si to jako nejhorší probuzení v životě. A předčí to i děsivé probuzení minulý rok, kdy mě probudilo lochtání v krku a já vydávil pavouka, který se dral na výlet do mého trávicího traktu.
foto: SinMed.cz/Všeobecná fakultní nemocnice
Bypass mi dělali ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Hezky si mě připravili, do narkózy mě uváděla krásná sestřička slovy: „Myslete na něco hezkého a počítejte pozpátku od desítky.“ Začal jsem počítat, u šestky to pro jistotu zalomil, protože jsem viděl to srocení lékařů. Jeden měl v ruce pilu. A nemusím být u všeho, řekl jsem si.
Bolest, co člověka roztrhne vejpůl
Na operaci jsem jel v osm ráno. Probudil jsem se někdy po půlnoci druhý den. Probudil jsem se strašlivou bolestí, která hrozila, že mě roztrhá vejpůl. Jenom jsem zalapal po dechu a byl v naprostém šoku.
Přiběhla ke mně sestřička, která si na noc rozbalila ležení u mé postele. Permanentní dozor. Žádné odcházení na sesternu. Musí být u mě, hned vedle mě. A sledovat, kdy začnu umírat, nebo kdy se chytím za žábry života a vyvalím na svět svou bolavou existenci.
Důvod? Tělo nemusí operaci přijmout a prostě to vzdát.
Měl jsem strašnou žízeň. Neuvěřitelnou žízeň. Prosil jsem zmateně sestru, aby mi dala napít. Nedala mi. Zakázáno. Důvod? Tělo je po tak závažné operaci v šoku. Mohl bych začít po napití dávit, což by bylo po rozřezání hrudníku smrtící. A dávení by mohlo přijít, protože tělo mohlo být ještě částečně pod narkózou. Žaludek by nemusel přijmout tekutinu a dávení by bral jako jediné možné řešení. Žadonil jsem. Dostal jsem dva loky. Žízeň jsem měl stále. Strašlivou. Už mi nedala nic.
Pak přišla pooperační psychóza
Malé dočasné šílenství. Začala pracovat moje jeskynní část mysli, která mě nutila k útěku či k obraně. Byl jsem naprosto, ale naprosto bezmocný. Ta urputná a neopustitelná myšlenka na to, že umírám žízní, ve mně vyvolala pocit přímého ohrožení života. Opakovaně jsem žádal sestřičku, aby mi dala napít. Nesměla. Podle protokolu kardiologické JIPky nesměla. Musí se velmi přísně hlídat přísun a výdej tekutin. Umíral jsem žízní? Houbeles. Do žil mi tekla nitrožilní výživa, aby bylo všechno naprosto pod kontrolou. Jenže já měl své pooperační delirium.
Svázaný sžíravou bolestí hrudníku do nehybnosti, zíral jsem nenávistně na sestřičku, která si udělala improvizovanou hlídku z dvou křesel před mou postelí, odkud mě ze tmy pozorovala. Já ze své tmy pozoroval ji. Navzájem jsme se neviděli. Jen siluety ve tmě. Celý svět mi zaplavovala nekonečná a nekončící bolest a nenávist k sestřičce, že mi nedá napít. Ten pocit, že nemůžu vstát a dát si skleničku vody, mě ničil a zaváděl dál do podivného šílenství nenávisti, odporu, touhy prchnout pryč a vykřičet se.
Do toho přišly výpadky paměti. Sestru jsem nesčetněkrát úpěnlivě prosil, aby mi dala napít, několikrát mi vysvětlila, že nesmí, vždycky jsem zapomněl a za půl hodiny začal kolečko žádostí znovu. Součást pooperačního deliria, jak jsem se později dozvěděl, jsou výpadky paměti, nepřekonatelná úzkost, strach, přechody do nenávisti, vzteku.
Sestřičku jsem tiše nenáviděl až do ranní směny. Ale s tím, jak začalo vykukovat slunce a na oddělení začali pobíhat sestry a lékaři, mysl se mi záhadně vyčistila a já už na svět zíral sice svázaný nechutně intenzivní bolestí, ale se svou obvyklou bodrostí.