PŘÍBĚH: Probudit se den po operaci cévního bypassu je jako probudit se do jámy plné bolesti, která se nadá zastavit. Proudí skrze člověka jako magma zemskou kůrou. Je jeho součástí. Aby ne.
foto: SinMed.cz/Kardiologie
Pár hodin před probuzením člověk ležel na sále s rozříznutým hrudním košem, krevní oběh byl veden mimotělní cestou, pak byl sešitý a uložený na JIPku s výkřikem: „Žij!”
Člověk by si myslel, že po tak ostrém zážitku ho nechají pár dní ležet, budou kolem něj šetrně našlapovat a při nejhorším mu pomůžou natřást polštář.
Nic takového na programu v mém případě nebylo. Jen jsem otevřel oči, už se kolem mě začali slétat supi z rehabilitačního. A začalo mučení.
První přišla rehabilitační sestra, ta mě měla naučit si sednout.
Vím, zní to jako samozřejmost, ale v ten den, kdy z vás ještě kape šok z prožitého, je to doslova nadlidský výkon.
Hlavní je nezvedat se do sedu špatně, jinak se vám rozklíží zašitý hrudní koš a vy dožijete jako blízký příbuzný Quasimoda z Chrámu Matky Boží v Paříži.
Takže to vezmeme postupně
Ležíte na zádech. Musíte se překulit na bok. Úpíte bolestí. Jistě, to k tomu patří. Není třeba se stydět ani za nějaké to heknutí námahou či funění buvolího stáda. Vše odpuštěno.
Jste na boku? Nejste? Jen jste nahnuli nohy, ale trup stále leží? I to se stává. Zapojte veškeré sebezapření a pusťte se do toho znovu. Houpnout nohama na stranu, chytit se levou rukou napravo nějakého pevného bodu a zabrat. Pravou ruku nechat pod sebou. Však se říká: „Dejte mi pevný bod, pohnu světem.” Teď nemusíte hýbat světem, stačí se otočit na bok. Vězte, že až to zvládnete, budete Herkula považovat za fušera.
No jo, ale to je teprve začátek
Jste na boku, ale cíl je daleko ambicióznější. Sednout si.
A tady začíná to pravé předpeklí bolestí, funění a naříkání si na osud.
Jste na pravém boku. Mžitky před očima z toho, jak jste se na ten bok valili. Teď přijde povel od rehabilitační sestry. Opřít se levou rukou o postel, začít ji tlačit s cílem se posadit. Zároveň pravou ruku podsouvat pod tělo a zvedat se na lokti. Zní to jednoduše, ale není to jednoduché. Obě ruce tak působí na hrudník, aby se nerozhýbal po směru operačního řezu.
Nejde to. V tu chvíli vám to přijde naprosto nemožné a vyloučené. Nejspíš na mě byl v ten okamžik legrační pohled. Ležím na boku, oči vyvalené námahou, opocené čelo, v tváři vepsanou hrůzu. A to jsem si jen sedal.
Ale časem gravitaci přemůžete. Sedíte na okraji postele, začínáte se rozhlížet, kde je ta komise, která uděluje medaile za nebývalé sportovní výkony. Místo toho zíráte na tutéž rehabilitační sestru.
A ta si nedá pokoj. Pořád něco chce. Teď, když je patrné, že jste při zvednutí se do sedu nezhynuli bídnou smrtí, začne další tortura. Zvednout ruce. Není potřeba až nad hlavu. Stačí pár centimetrů. Ukázat oběma rukama před sebe. To bude bohatě stačit.
Nedokážete to. Nejde to. Máte pocit, že vás ten pohyb má zahubit. Ale sestra tam stojí, vypadá odhodlaně, a proto dobře placeně. Nebo dobře placeně, a proto odhodlaně. A nedá pokoj, dokud vám z očí námahou nezačne ukapávat krev.
A takhle po operaci cévního bypassu vypadá den co den.
Teprve když vás rehabilitační uvidí chodit opatrně a s hekáním po chodbě oddělení, dá vám pokoj.