PŘÍBĚH: Atmosférické turbulence, alotria počasí. Někdo cítí blížící se změnu počasí v kolenou, kardiak pozná blížící se změnu počasí tím, že mu začne být blbě.
foto: SinMed.cz/Dusné léto, ilustrační foto
Když se blíží dusno, začne mi prakticky jakákoliv fyzická námaha dělat neplechu s plány na budoucnost. A to včetně plánů na normální chůzi po rovině.
Popíšu milou zkušenost, která skončila příletem vrtulníku.
Bylo parné léto, sluníčko se činilo, počasí, které člověk ocení zvoláním: „Mělo by zapršet,“ a rozhlíží se po mracích, protože dusno začíná být dusivé.
Přesně takový den jsem vyrazil s dětmi na výpravu. Jen tak, kousek do lesíčka. Necelý kilometr.
Pachtíme se kousek z kopce, zatočíme na lesní pěšinu a po pár krocích už se prodíráme ostružiním a pereme se s kloši. Došli jsme k mraveništi, to byl náš cíl. Zkoumat, objevovat. A měli jsme ten den z pekla štěstí. Mravenci ten den zahájili svůj svatební let. Rojili se. A tak jsme hltali jejich verzi zázraku života očima.
Pak to přišlo
V tu chvíli přišel náběh na infarkt. Jako obvykle. Hezky pomalu, ale s chutí do života. Zaplavil mi hruď a vystrkoval šlahouny do levé ruky. Sedl jsem si opodál na kámen, nechal děti, ať se kochají, a polykal naději, že se infarkt vypaří. Jak to tak u svých náběhů míval infarkt ve zvyku.
Ale bylo dusno. Dusivé, škrtící. Podhoubí pro to, aby se pouhý náběh rozvinul do květenství regulérního infarktu. Po pár minutách mi bylo jasné, že jsem nastoupil na zcela jiný kolotoč než obvykle. Co kolotoč, centrifugu pro kosmonauty na oběžnici kardiovaskulárních skopičin v nějaké z krajských nemocnic.
Zavelel jsem dětem, že se jde domů. Do té doby jsem jen tiše skřípal zubama. Dětičky nic nevěděly. A hned se začaly hádat. Však mravenci začali potvrzovat po celý rok tajenou skutečnost, proč vlastně odrzle patří mezi blanokřídlé, a to si žádá zevrubné prozkoumání, nejen nějaké povrchní podívané jako na nejnovějším hitu hollywoodských studií. Přiběhly se hádat a smlouvat.
Pomoc
Jenže starší se na mě podíval a zatuhnul. Byl jsem bílý jako stěna a vypadal na pohled jistě všelijak, ale jistě ne jako výzkumník toho našeho mraveniště. A tak se ptá, co mi je. Přiznal jsem, že mi je krapet šoufl a že musíme domů. A tak děti vyrazily. S kalupem mladých nezletilců běžely napřed všechno vyzradit své mámě.
A já se ploužil za nimi. Krůček po krůčku, těch pitomých pět set metrů, z toho tři do kopce. Často jsem se zastavoval, funěl, hýkal, halekal. Leč marně.
Když jsem se dopracoval až na naši zahradu, usedl jsem zmožen na studnu.
V tu chvíli přiběhla má paní a povídá: „Co je, co se děje?“
Chystej věci do nemocnice, jedu, odpověděl jsem a zavolal si rychlou.
Přijeli za chvilku. Lékařka se na mě jen podívala a hned volala leteckou záchrannou službu.
Přiletěli za chvíli. Přihrnuli se ke mně s lehátkem a že mě potáhnou přes celou zahradu s drny, dřevem a obvyklým zahradním bordýlkem. Povídám: „Vyjdu k silnici, tam si mě odchytíte, bude to jednodušší.“ Ale lékařka to bez jakýkoliv pochyb zakázala. „Víte, že můžete udělat krok, svalit se nám tady a bude po vás?“ řekla. Kdyby tak věděla, že jsem se táhl z lesa a doufal cestou v zázrak.
A tak jsem drandil na lehátku přes drny, dřevo i zahradní bordýlek přímo do vrtulníku a bylo mi blbě z infarktu i z toho, že mě dva statní saniťáci tahají po tak prekérním terénu a funí u toho námahou.
To všechno proto, že jsem vyrazil do dusna, které na první nádech škrtilo, dusilo. Od té doby, když přijde dusno, nevystrčím ven ani nos.