PŘÍBĚH: Pooperační slabost a přicházející poznání, že život se mění člověku pod rukama během několika málo dní. To je infarkt ve třiceti a jeho dopady. V těchto chvílích člověk pozná těžkou úlohu sestřiček.
foto: SinMed.cz/Nemocnice, ilustrační foto
Ve třiceti letech jsem měl svůj první (a rozhodně ne poslední) infarkt. Převezli mě do rumburské nemocnice, z ní pak vrtulníkem do Krajské nemocnice v Liberci, kde mi do cévy dali stent na její rozšíření.
A přišel okamžik šoku. Lidská psychika si s jedním umí pěkně pohrát. Do té doby jsem byl relativně bezstarostný mladý člověk s vidinou smrti skrytou někde v dálce, v mlze dalekého stáří. Jenže teď se zjevila přímo před mýma očima. Zubatá s kosou. Infarkt ve třiceti, s velmi špatnou rodinnou anamnézou.
Strach
V mozku se mi začalo budovat nové oddělení, které bubnovalo do tamtamů: „Máš to za pár, vyměřeno máš tak polovinu života, než který si užijí ostatní. Přestává se ti dostávat času na lelkování a na nudu. Může to s tebou seknout kdykoliv.” Prostě ostrá bolest na hrudníku a bum ho do mechu. Ale teď už ne s ženou svých snů, ale do náruče hrobníka.
Ve třiceti podobné uvažování s člověkem zamává.
Na vnitřní straně zápěstí jsem měl vakuovou baňku po zákroku. To abych nevykrvácel.
A ležel jsem přikurtovaný k monitorům v posteli. Má včerejší hovornost byla pryč. Jen jsem ležel, zíral do stropu a v hlavě mi jela právě taková pračka, kde se v aviváži reality máchaly už ne sny o budoucnosti, ale noční můry o budoucnosti.
Má sestřička
Ten den měla službu zase ona krásná nosatá sestřička přibližně v mém věku (já mám nejradši ženy s pořádným nosem, je na nich něco neuvěřitelně uhrančivého), která mě den předtím povozila po oddělení a uložila do postele při příjmu.
Ležel jsem v posteli, pohled přišpendlený ke stropu, nemluvný, zaražený, vnitřně rozmontovaný. Sestřička mi chodila povolovat vakuovou baňku na zápěstí. A u toho mě poočku pozorovala. Poprvé přišla, popisovala, co jde dělat, abych věděl. A zase odcupitala. Ale za chvíli tam byla zase. S pitím. Točila se jen kolem mě, mé dva sousedy obstarávala, jen když musela. Vtipkovala, vyprávěla, povídala, neustále obrácená ke mně. Pak, nejspíš ze snahy mě vytrhnout z letargie, přišla s nápadem, že mi udělá test krve. Abychom věděli, jakou mám krevní skupinu. Ďobla mě do prstu a odběhla s kapkou mé krve. Moji dva spolunocležníci natahovali ruce, že by se do hry také zapojili, ale to už po sestřičce zbyl jen rozvířený vzduch v místnosti.
A za čtvrt hodiny byla zpátky a hlásí, že mám B- a že si na sesterně díky mně udělaly všechny sestry test a že ona má také B-.
Těžká práce sestřiček
Točila se kolem mě, až se dotočila ke konci směny. Po oddělení už chodila noční směna. „Má“ sestřička šla domů, řekl jsem si, a bez rozloučení. Chyba lávky. Setřásla ze sebe nemocniční mundúr, oblékla se do gala civilního oblečení, vešla dveřmi, sedla si ke mně k posteli a začala povídat.
Mluvila o tom, co se mi přesně děje v hlavě a že se na to mám vykašlat. Že mi po zákroku začaly vyhasínat oči, jako kdybych si už už psal pohřební řeč. Že je to nesmysl a blábolení a drzost vůči životu. A ať si ho dál užívám, co jen to jde. Pak mě potlapkala po ruce a utekla do nočního Liberce. Já nemít svou vlastní nosatou paní a s ní děti, rozběhnu se za ní a v nemocničním andělíčku za ní běžím celým Libercem.
Zažil jsem tak ten pravý uděl zdravotní sestry. Pomáhat nejen tělu, ale také duši, která se uvězněná v porouchaném těle může cítit vyděšeně.