PŘÍBĚH: Srpen až září 2023. Všechno špatně. Šel jsem do schodů. Nával na infarkt. Zvedl jsem tašku. Nával na infarkt. Někam jsem šel. Nával na infarkt. Návaly chodily snad i v okamžiku, kdy jsem se zahleděl z okna do krajiny.
foto: SinMed.cz/Ordinace v nemocnici
Před rodinou jsem všechno zdařile skrýval, aby nikdo nehysterčil. Sám jsem ovšem uvnitř sebe vyváděl. Když už to bylo neúnosné, volám svému kardiologovi. Popsal jsem mu, co se mi děje. Objednal mě do Krajské nemocnice v Liberci. Expresní vyřízení, za tři dny v sedm ráno jsem se měl dostavit na oddělení. Dostal jsem instrukce i průvodní papír. Prohlídka na cévní katetrizaci. Kolikátá už? Pátá.
Ranní nástup
Říkal jsem si: „Dobrý, nejpozději za tři dny jsi doma. Prošťouchnou tě a pošlou do háje a zase bude rok nebo dva lépe.“
Ale nepředbíhejme. Byl pátek pět hodin ráno. Vražedný čas na to vstát a tvářit se na svět alespoň trochu přijatelně optimisticky. Předstíral jsem to úspěšně. V půl šesté zastavilo před domem auto mé sestry, která mě na zákrok vezla. Nálada v autě byla ospalá, ale optimistická. Čeká mě jen (pro kardiaka) rutinní procházka po fascinující vyspělosti chirurgické medicíny. Brnkačka.
Je tři čtvrtě na sedm. Vystupujeme z auta. Před námi majestátní budova liberecké kardiologie. Vstupujeme dovnitř, výtah nás veze do patra, kde za recepcí stojí sestřička. Přišly první povely: „Věci si dejte do skříňky (vzal jsem si hromadu knih, notebook a nějaké ty svršky na převlečení) a jděte do čekárny.“ Tam už se mnou sestra nemohla, tak jsme se loučili s tím, že pro mě zajede za tři dny.
Sestřička překvapeně zvedla hlavu. „Za tři dny? Není možná. Potrvá to tak tři čtyři hodiny a jedete domů.“
Po tváři se mi rozlil až nebezpečně spokojený výraz. Za čtyři hodiny domů. Nedošlo mi, že nejsem ve fázi akutního infarktu a že se tedy jedná o rychlý zákrok. Báječné. Sestra řekla, že se jde tedy projít po Liberci a já, notně povzbuzen vidinou, že zítra už budu zase lámat skály, odpelášil do čekárny ordinace.
Srdcaři
Tam mě dlouho sedět nenechali. V ordinaci přišla rutinní procedura. Natočit EKG, změřit tep, odebrat krev, odpovědět na otázky, proč jim tam vůbec lezu. Všechno milé, rychlé, profesionální. Pak přišly instrukce.
Mám jít do dalšího patra, kam mě odvede sestřička. Tam si sednu a budu čekat na zákrok v další čekárně.
Výborně, řekl jsem si a vyrazil.
V čekárně, tedy čekárně, spíš v nějaké obdobě odpočívárny s pohodlnými křesly, jsem se usadil. A začal se rozhlížet. Dvanáct křesel, v každém sedí člověk čekající na zákrok. Na ten samý, který čeká i mě. Cévní katetrizace. Okolo mě vesměs jen muži o generaci starší než já. V koutku pak jedna žena. Také o generaci starší. Je to zvláštní, jak mi muži na to srdce trpíme. Loupali jsme po sobě očima, všichni trochu vyplašení z toho, co nám to ten osud zase připravuje. Všichni ovšem, už na první pohled, rutinéři, kteří si podobnou odpočívárnou prošli už tolikrát. Já ne, já jel na katetrizaci vždy sanitkou nebo vrtulníkem. Tohle byla nová zkušenost.
Na katetrizaci jsem ovšem vzbudil nechtěnou pozornost. Dnes se, alespoň u mě, nebudou rozdávat stenty. Pojedu do Prahy na bypass, protože mé čtyři stenty, které už jsem v sobě nosil, se začaly až nemravně ucpávat a způsobovat mi permanentní návaly na infarkt. Vrátil jsem se domů až za dva týdny, rozřezaný a celý bolavý.