Štěpán Cháb: Jak si sestřička v nemocnici spoří na důchod

PŘÍBĚH: Když jsem prožíval jedno z dosud nejhorších období, kdy jsem měl den co den infarktové návaly, byl jsem odeslán do liberecké nemocnice na cévní katetrizaci.

Skončili jsme v čekárně Krajské nemocnice Liberec. Čekal mě rutinní zákrok, kterým jsem si prošel už čtyřikrát.

Sestřička roznesla čaje, sedla si za počítač a něco do něj ťukala. Četl jsem si knížku. Hovor v místnosti mezi dvanácti čekateli na zákrok zpočátku vázl, ale postupem času nabral na síle. A to na takové, že bylo marné klouzat očima po stránkách knihy, protože pozornost ubíhala za živým hovorem.

Co nás čeká

Nejdříve se začalo mluvit o tom, co nás čeká. Tady se sestřička, děsně milá a vstřícná, musím poznamenat, jala všechno vysvětlit.

Odvezou nás na vozíku do sálu. Tam se svlékneme do trenek a hurá do prošťuchování ucpaných cév. Přitom všechny obcházela a holila jim zápěstí, kudy zákrok proběhne.

Všichni přikyvovali a z kývání bylo poznat, že sestřička nikomu neříká nic nového. Staří rutinéři. Jen starší paní v rohu čekárny hýřila otázkami a s očima navrch hlavy poslouchala sestřičku. Ti amatéři, kroutilo jedenáct dalších čekatelů na zákrok očima.

Investice

Pro prvního z čekatelů si přišla sestra ze sálu. Ač se bránil s tím, že se přece nenechá tahat sestrou, musel se usadit na invalidní vozík a zmizel nám z očí.

Po jeho odjezdu se hovor stočil na důchodový systém. Všude okolo vesměs poživatelé starobního důchodu, komentovali jeho výši, či spíše nížiny. A do toho se vložila mladá sestřička, nejvíc třicet jí mohlo být.

Začala nám povídat o tom, jak si ona šetří na důchod. Ona důchod nedostane, pravila přesvědčeně, demografická křivka mluví jasně. A tak se snaží zaopatřit se sama. Jak? Investicemi do akcií.

A jala se vysvětlovat, že bezmezně důvěřuje investorovi Radovanu Vávrovi. Že se řídí jeho radami a vkládá peníze tam, kam on ukáže. A že je fakt dobrý. Řekla, ale hlas jí vypovídal. Nedávno prý přišel nenadálý výdaj, tak chtěla nějaké peníze z investic stáhnout, aby na zaplacení měla. Fond jí u toho očesal o deset tisíc korun, řekla plačtivě. A pak se přiznala, že systému investic vůbec nerozumí a ani rozumět nechce, ale je zoufalá z toho, co se na ni žene. Pod mostem, pravila, skončit na stará kolena nechci.

Pozorovatel

A já pozoroval a viděl před očima doslova povolaného člověka do zdravotní péče. Člověka tak strašně empatického, milého, ohleduplného, že jsem si pro ni nedokázal představit jiné povolání než to, které vykonávala. Sestřička byla přesně tam, kde měla být. Ona žila, aby pomáhala lidem. Dar, který má jinak málo z nás. Z ní ta péče přímo tekla a obklopovala všechny okolo. A já si v tu chvíli říkal, že systém, v kterém žijeme, systém, který takového člověka nutí do mrtvolného hazardu s investicemi, je nemocný.

Během hovoru proudícího po celé místnosti sestra ze sálu vracela lidi po katetrizaci a odvážela další, kterým se, pravda, nechtělo, protože naslouchat sestřičce bylo takové domácké, milé. Všichni na sále zůstávali nejvýš čtvrt hodiny. Tovární pás na katetrizaci, říkal jsem si spokojeně. Za chvíli pásem projedu i já a pak alou domů.

Jenže já jsem byl na sále krapet déle. No, možná víc než krapet déle.

Přišel jsem na řadu. Sestřička za sálu vrátila jednoho z pacientů a z jejích úst zaznělo moje jméno. Přeskočil jsem si na vozík a s rozpaky, že mě sestřička musí táhnout chodbou, jsem si jel pro ortel. Ten zněl jasně. Převoz do Prahy na bypass. Ne, ne, bez pardonu. Doma můžete každým okamžikem padnout na krovky.