PŘÍBĚH: Všechno to začalo nenápadně, asi jako když se ti do života vkrade exekutor nebo plíseň v koupelně. Jednoho rána jsem se probudil a zjistil, že pravá strana mého světa se rozhodla přejít na úsporný režim.
foto: SinMed.cz/ORL, ilustrační foto
Zvuky zprava zněly, jako by se odehrávaly v akváriu o tři patra níž, a já nabyl dojmu, že se ze mě stává tragický hrdina z románu, osudem zkoušený muž, který brzy ztratí kontakt s realitou.
Samozřejmě jsem nejdřív propadl panice. Představoval jsem si, jak už nikdy neuslyším líbezný zpěv ranního ptactva, šumění lesa nebo ten uspokojivý zvuk, když se otvírá vychlazená plechovka piva. Moje diagnóza v hlavě byla jasná: vzácný nádor, odumření sluchového nervu nebo možná následek příliš hlasitého poslechu rocku v mládí.
Má to i své výhody
Pak mi to ale docvaklo. Má to i své výhody! Stačilo se k manželce natočit tou správnou stranou a její detailní rozbor toho, proč jsem zase nekoupil to správné polotučné mléko, se změnil v příjemné, nezřetelné hučení připomínající vzdálený příboj. A co víc – ten její falešný zpěv v koupelně! Ta kakofonie, která obvykle trhá asfalt a nutí sousedy volat linku bezpečí, byla najednou snesitelná. „Sbohem, falešné tóny,“ šeptal jsem si vítězoslavně do polštáře, „vaše vláda teroru končí!“
Jenže pud sebezáchovy a strach, že mě jednou srazí tramvaj, kterou neuslyším přijíždět zprava, mě nakonec dohnaly do čekárny na ORL. Seděl jsem tam mezi lidmi, co vypadali, že mají v uchu zapomenutou celou stavebnici Lego, a tvářil se jako kandidát na transplantaci hlavy. A u toho jsem si procvičoval ten nádherný jazykolam – otorinolaryngologie, otorinolaryngologie, otorinolaryngologie.
Když na mě přišla řada, paní doktorka se mi podívala do ucha s výrazem speleologa, který právě objevil novou jeskyni. Neřekla nic o nádoru. Neřekla nic o operaci. Jen se s podivným jiskřením v očích zeptala: „Máte rád teplou vodu?“
Než jsem stihl odpovědět, vytáhla předmět, který vypadal jako kříženec mezi zahradní hadicí a historickou zbraní hromadného ničení. Obří stříkačka naplněná vlažnou vodou mi zmizela v uchu a začal výplach. Měl jsem pocit, že mi voda projela mozkem, propláchla dutiny a málem mi vystříkla levým okem ven. A pak se to stalo.
MLASK
Do kovové misky, kterou jsem si potupně držel pod bradou, vypadlo něco, co připomínalo zkamenělé jantary z Jurského parku nebo zapomenutý kousek karamelu z minulé dekády. Byla to ona. Mazová zátka. Špunt, který dělil můj svět na „stereo“ a „mono“.
Najednou se svět rozsvítil v nečekané hlasitosti. Slyšel jsem tikání hodin na chodbě, šustění papíru ve vedlejší ordinaci a, bohužel, i ten vysoký tón, kterým paní doktorka řekla: „Tak, a máte po problému, pane.“
Cesta domů byla smutná. Moje naděje na tichý domácí odboj se rozplynuly jako pára nad hrncem. Jakmile jsem odemkl dveře, zasáhlo mě to v plné palbě. Moje drahá polovička si právě v kuchyni u mytí nádobí procvičovala árii z Carmen a já v tu ránu věděl, že jsem definitivně prohrál. Slyšel jsem každý jeden falešný tón, každé to „bé“, které mělo být „cé“.