A pokračujeme v popisu boje mé kardiovaskulární soustavy proti mé osobě. Teď se podíváme na zdravotnickou obslužnost Šluknovského výběžku.
foto: SinMed.cz/Dopravní záchranná služba Rumburk
Bylo to jako z blbého vtipu. Užívali jsme si hezké chvilky s mou paní. Ještě jsem nestačil ani odfunět prožitou námahu a bum ho, zkornatělé tepny se ozvaly se svou troškou touhy po dovádění. Chytl jsem se za hrudník a povídám: Pěkné to bylo, moc pěkné, ale teď mi radši volej rychlou!
Má paní to brala jako přihlouplý vtip. Já také. Jen z trochu jiného úhlu pohledu.
Sanitka přijela za dvacet minut. Ležím na posteli, kde jsme před chvílí divočeli, a nechám se luxovat stetoskopem, na ruce mi měří tlak, pod jazyk mi strkají nitroglycerin a alou do vozu. Jede se do Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem.
A protože jsme kraj svérázný a odvedený prozřetelností mimo civilizaci, snad abychom nenakazili zbytek republiky, do Ústí pod kudlu jedeme přes hodinu a půl.
Projedeme Šluknovem, tichá sanitka, bez houkání, jen s decentním blikáním. Není provoz, lišky daly dobrou noc, tak co se courat prostorem. Projeli jsme Rumburkem a míříme na Krásnou Lípu. Tou profrčíme a ocitneme se v temném háji obklopujícím obec Chřibská. To je ta, co se tam před nedávnem střílelo.
Tady umřít nechci
Na kraji Chřibské je opuštěná benzinová pumpa. Nově překladiště nočních záchranek. Je to propracovaný systém.
Na celém Šluknovsku po večerech slouží jen jedna sanitka, jak jsem vyrozuměl, proto může zajet jen do Chřibské, kde na ni čeká sanitka přivolaná z druhé strany, z Ústí. Na pumpě si pak pacienta přehodí z jedné do druhé, a jede se dál.
Byl to zvláštní zážitek.
Na hrudi sedí půltunový kámen a tlačí. A před očima se míhá život a jeho nedostatky. Přemýšlí se nad tím, jestli je právě tohle ta poslední spanilá jízda. Ovšem takové myšlenky vydrží někam mezi Šluknov a Rumburk. Pak už to ztratí tu šťávu. Až do příjezdu do Chřibské.
Okolí benzinové pumpy je jako z amerického hororu. Jedna lampa trochu v dáli. Samotná pumpa je zhasnutá, mrtvá, zkrachovalá. Jen torzo. Sanitka zastavuje. Už jsme v nemocnici, ptá se umírající? Je vyvlečen do zimy. Všude tma. Nad ním se sklání funící lidé. Padají prosté povely, předává se zpráva. Jakmile zadrnčí kolečka lůžka po popraskaném asfaltu, člověka maně napadne, ne, tady nechci umřít. To je divné místo. V Chřibské umřít, to je jak za trest.
Jednou to nestihneme
A pak jen zaduní pojezd, několik otřesů, prásknutí dveřmi a jede se. Lékařka mi v druhé sanitce nasazuje monitorovací drátečky, natahuje rukáv na měření tlaku, ptá se, jestli žiju (možná, přiznávám, jsem popletl pořadí a první měl uvést tu otázku na žití, protože přidělávat tlakoměr na nebožtíka by ani u nás nedávalo smysl. A to jsme zvyklí na ledacos). V Ústí nad Labem pak provoz i ve dvě ráno ožije, tak si užiju i buzení místních, protože siréna při mé velkopanské jízdě huláká, co to dá.
S jistou poťouchlostí tak musím zkonstatovat, že na Šluknovsku není radno potřebovat lékařský zásah po setmění. Během dne pro vás přilétne vrtulník a za dvacet minut už si hovíte na operačním sále. Ale noční projížďky? Ty se u nás dokážou protáhnout na snad až nemravnou dobu. Nekritizuju, nevyčítám, jen tiše konstatuju. Ta výsada žít ve svérázné krajině se svéráznými sousedy má prostě svou cenu.
Však mi druhý den lékař nad postelí řekl, pane Chábe, kdy už se konečně přestěhujete do civilizace. Takhle to jednou nestihneme.
Co na to říct. Něco svérázného? Rozhodně.