PŘÍBĚH: Zážitky zmateného pacienta ze spirometrie. Do ordinace jsem šel s pocitem, že mě čeká něco mezi nafukováním balónku a testem, jestli ještě žiju. Odcházel zpocený jako po řecko-římském zápasu a s podezřením, že jsem právě absolvoval konkurz do dechové sekce filharmonie.
foto: SinMed.cz/Všeobecná fakultní nemocnice
Sestra ve Všeobecné fakultní nemocnici mě usadila k podivnému přístroji s jakýmsi nátrubkem a pronesla první z řady vět, které zněly jednoduše, ale skrývaly past.
„Posaďte se rovně.“
Sedím rovně.
„Ještě rovněji.“
Narovnám se.
„Nezvedejte ramena.“
Ramena dolů.
„Dýchejte klidně.“
A v tu chvíli zapomenu, jak se dýchá.
Pak přišla ponižující část vyšetření. Dostal jsem kolíček na nos. To abych nepodváděl a při vyšetřování dýchal jen pusou.
Nevypadá to jako výkřik poslední módy. Ale však se také nejdu fotit do magazínu, ale podstupuju předoperační vyšetření.
„Náustek pevně obejměte rty.“
Snažím se vypadat důstojně. Vypadám jako kapr těsně před Vánoci.
„Neskřípejte zuby.“
Kdo by při tom skřípal zuby?!
Já. Samozřejmě já.
Fáze 1: Dýchejte normálně
„Dýchejte normálně.“
Nikdo vám neřekne, že jakmile dostanete příkaz dýchat normálně, přestane to být možné.
Nádech je příliš krátký. Výdech podezřele dlouhý. Najednou si uvědomuju, že jsem celý život dýchal špatně.
„Nepřehánějte to.“
Takže mám přehánět míň než teď? Nebo víc než předtím?
Fáze 2: Maximální nádech
„Teď se nadechněte co nejvíc.“
Nadechnu se.
„Ještě víc.“
Přisaju i vzduch z vedlejší ordinace.
„Ještě.“
Pokud se nadechnu víc, vcucnu i sestru.
„Zadržte dech!“
Držím. Držím. Přemýšlím, jestli to je zkouška charakteru.
Fáze 3: Vyfoukněte s přírazem!
A pak to přijde.
„A teď foukejte! Rychle s přírazem!“
Nevím, co je příraz, ale snažím se ho vyrobit.
Fouknu.
„Rychleji!“
Ochotně si natrhávám plíce, abych splnil příkaz. Ale stejně je to málo.
„Nepřestávejte!“
Ale já už nemám co!
„Ještě! Ještě! Tlačte!“
V tu chvíli ze sebe vydávám zvuk mezi vysavačem a startující sekačkou.
Mám pocit, že jsem vydechl i vzduch z roku 1997.
„Do prázdna!“
Prázdnější už být nemohu. Pokud bych foukl víc, zmizím ze světa.
Fáze 4: Znovu. Protože proč by ne
„To bylo dobré, ale musíme to zopakovat.“
Samozřejmě. Já si hned myslel, že tohle byla jen rozcvička.
Tentokrát:
„Začněte foukat hned! Bez zaváhání!“
Zaváhám.
„Hned!“
Fouknu tak rychle, až se mi roztočí hlava.
Fáze 5: Dýchejte jako pes
Myslel jsem, že to nejhorší mám za sebou.
„Teď budete dýchat rychle a hluboce.“
Dobře.
„Ještě rychleji.“
Dobře.
„Jako pes.“
Takže funím. Funím intenzivně. Funím tak, že by mě bez vodítka neměli pouštět.
„Nepřestávejte!“
Už přestávám vidět barevně.
„Ještě 5 sekund!“
To je nejdelších 5 sekund mého života.
„Stop.“
Nikdy jsem slovo stop nemiloval víc.
Co jsem si z toho odnesl
Neumím dýchat na povel.
„Ještě“ je nekonečný pojem.
Lidské plíce obsahují víc vzduchu, než jsem ochoten připustit.
Zdravotní personál má neuvěřitelný talent povzbuzovat vás ve chvíli, kdy jste přesvědčeni, že už neexistujete. Na fotbalovém stadionu musí být takový personál nedocenitelný. „Ještě, ještě, dělej, nepřestávej, kopni tam tu zatrolenou mičudu, ty břídile!“
Celé vyšetření trvá asi 20 minut, nikdo vám nic neřeže, nic nepíchá (kromě ega) a výsledkem je graf, který vypadá jako horská dráha vašeho dechu.
Kdybych měl spirometrii shrnout jednou větou?
Je to jediný sport, kde sedíte, nehýbete se, přesto odcházíte zpocený.