PŘÍBĚH: Bolest varlete není radno podceňovat. Článek vznikl proto, aby další tatínkové nespoléhali na to, že bolest varlete v dospívání nic neznamená. Může totiž signalizovat vážné zdravotní problémy.
foto: SinMed.cz/Nemocnice Rumburk
Neděle. Klid. Místo fotbalu na zahradě jsem řešil něco mnohem důležitějšího. Můj třináctiletý syn chodil po domě jako ztělesnění nervozity. Sténavé obcházení pokojů, pohledy do země a záhadné prohlášení: „Táto, mám problém.“ To bylo vše. Jako vylamovač trezoru jsem se z něj snažil dostat, co se vlastně děje. Nechtěl mi to říct. Netlačil jsem, brebentili jsme, mluvili páté přes deváté a já se z něj snažil manévrováním dostat informace.
Až jsem vymyslel lest. Dnešní teenageři komunikují v emoji a zkratkách. Řekl jsem mu: „Napiš mi to. Do zprávy.“ Po pár minutách mi přišla esemeska, která mi lehce zchladila krev v žilách: „Bolí mě tři dny varle.“
Povzdechl jsem si. Vzpomněl jsem si na své dospívání. Na ty pocity, že se tělo mění, že všechno občas táhne, bolí nebo se někam podivně tlačí. Se sebevědomým výrazem zkušeného matadora jsem mu poplácal rameno: „To snad nic nebude. Rosteš. Přejde to.“
Mýlil jsem se. A ne trochu
Uplynuly tři hodiny. Syn stál ve dveřích a jeho tvář byla bledší než stěna za ním. „Tati, už mě to nejen bolí, ale je mi na zvracení.“ Tohle už nebyl „jen růst“. V tu chvíli jsem pochopil, že otcovské „to přejde“, je tady na dvě věci – a obě jsou absolutně k ničemu.
Sedl jsem k počítači a zadal do vyhledávače tři slova: bolest varlete teenager. A najednou na mě vykoukl černý kámen úrazu – torze varlete. Popis byl jako přes kopírák: náhlá bolest, nevolnost, zvracení, a hlavně hrozba, že pokud se do šesti hodin nezasáhne, varle může nevratně odumřít.
Aktivoval jsem adrenalinový režim. Zvedl telefon a volal záchranku.
Přijeli rychle, profesionálně. Syn na nosítkách, já v roli zkušeného otce, který se v duchu modlí, aby ta tři slova na internetu byla jen přehnaná medicínská hororová show.
Zamířili jsme do nemocnice v Rumburku. Tam to ale dostalo první komediální zápletku. Lékaři se na nás podívali, syna prohlédli a řekli: „Máte bohužel smůlu. Nemáme ultrazvuk. A bez ultrazvuku nejsme schopni s jistotou říct, jestli jde o torzi, nebo jen o zánět nadvarlete či torzi přívěsků.“ Spolkl jsem běs, který se mi ozval uvnitř. Nemocnice, která nemá po ruce pro takové případy ultrazvuk, je... jaká je.
Abych to uvedl na pravou míru, torze varlete je stav, kdy se varle otočí kolem své cévní stopky. Přestane k ní téct krev. Bez krve začne tkáň odumírat. K podobným potížím vede i torze malých přívěsků na varleti (což jsou tkáně bez praktického významu) nebo zánět nadvarlete. Problém je, že všechny tři varianty bolí stejně ďábelsky a jen podle pohmatu a vyprávění je lékař nerozliší. A právě ultrazvuk je první laťkou, která ukáže, zda krev teče, nebo neteče.
Rumburk, Děčín
V Rumburku jsme tu laťku neměli. A tak jsme nasedli do sanitky a frčeli dál – do Děčína.
V děčínské nemocnici už ultrazvuk měli. Po chvíli přišla zpráva, která mě postavila na nohy: Naštěstí to přetočení varlete nebylo.
Diagnóza zněla: zánět nadvarlete, nebo torze přívěsku. Ale hlavně, varle bylo prokrvené. Nebyl to ten nejhorší scénář. Lékař nás poslal domů s doporučením klidu.
Jenže já už během té jízdy sanitkou a čekání na chodbách nasál z webu (například webu kroměřížské nemocnice, kde ultrazvuk po ruce jistě mají) tolik informací o torzi, že jsem si řekl: tohle musí vědět víc lidí.
Torze varlete je urologická příhoda, která má jeden jediný lék – operaci. A to rychlou. Zatímco jsme se my proháněli mezi nemocnicemi, v hlavě mi běžela ta děsivá čísla: pokud je varle otočené o 360 stupňů, máte pár hodin. Pokud o 720, čas se krátí na minuty.
Operace sama o sobě není žádný horor. Dělá se v celkové anestezii. Chirurg udělá řez na šourku, varle vyklopí ven a podívá se na něj. Pokud je černé jako uhlí, znamená to, že už odumřelo. Pak nezbývá než ho odstranit. Pokud je jen „modré“ a po narovnání (detorzi) se začne zase prokrvovat, má štěstí. V tu chvíli se varle upevní, přišije se k okolním tkáním, aby se už nikdy nemohlo otočit. A protože torze může postihnout i druhé varle, lékaři často preventivně připevní i to zdravé. Aby se tatínkové nemuseli za tři měsíce znovu hrabat v prášcích na uklidnění.
Pokud je na vině torze přívěsku (ten nepotřebný výběžek), jednoduše se odstraní a zase se jde domů. A pokud je vše v pořádku, varle se vrátí do šourku a rána se zašije.
Z té rychlé operace není žádný velký cirkus. Dítě si odsedí pár dní v nemocnici, bolesti nejsou nijak závratné. Otok a menší krevní podlitina jsou normální, šourek je totiž jedna z nejlépe prokrvených partií těla, a tak se vše hojí docela rychle. Plný sportovní výkon (tedy třeba ten fotbal) je na řadě za tři až čtyři týdny.
Komplikace jsou vzácné. Výjimečně se může objevit větší otok nebo zánět, který se léčí antibiotiky.
Když se ohlédnu zpátky, jediné, za co se stydím, je ta první hláška: „To přejde“. Nepřejde. Bolest varlete u dospívajícího kluka není „jen růst“. Je to poplach, který se nemá odkládat ani na tři dny, ani na tři hodiny. Pokud k bolesti přistoupí nevolnost a zvracení, jede se na pohotovost. A pokud nemají ultrazvuk? Jedete dál. Klidně i přes dvě nemocnice, jako my.
Měli jsme štěstí. Byla to jen falešná torze. Ale tenhle článek píšu proto, aby další tatínkové nespoléhali na to, že „to přece musí být jen růst“. Protože u torze varlete se opravdu neroste. Odumírá se.