PŘÍBĚH: Když stonat, tak projít i těmi nejtěžšími diagnózami. Měli jsme starou sousedku. Milou, hodnou, přátelskou a ve věku, kdy vrcholem fyzické aktivity je zajít si poklábosit o dům dál.
foto: SinMed.cz/Dřevo, ilustrační foto
A jednou ji takhle vidím za plotem, jak na mě vystrkuje hlavu a volá, abych ráčil dopravit své sluchovody blíž k jejím mluvidlům. Něco mi prý chce. A tak jsem šel.
Nejdřív probrala počasí, zatrolené počasí, jak jinak, zhodnotila pohoršeně ceny v místním krámě, drby z vesnice a pak přišla řeč na skutečný důvod toho, proč jsem se měl ucházet o cenu toho nejtrpělivějšího posluchače v obci. Zítra jí prý dovezou fůru dřeva. Na zimu. A podle počasí má další týden propršet. Zítra ještě ne. A jestli bych tedy nebyl od té dobroty a dřevo jí nejen neposekal, ale také neposkládal pod stříšku. Nikoho jiného prý nemá, já jsem chlap jako hora (zalichotila mi, abych byl svolnější), a tak co jsem mohl dělat. Řekl jsem, že ráno budu na jejím dvorku se sekerou a uvidí, jak to pojede.
Druhý den skutečně dorazil plný traktor dřeva. A s ním i zatrolené počasí. Úvodní prequel pro týden pršení. Začalo drobně mrholit a mrholilo celý den, kdy jsem se u sousedky na dvoře hmoždil se suky. Bylo to vlastně docela fajn. Nebylo mi vedro, naopak, mrholení mě příjemně ochlazovalo. A tak jsem celou fůru posekal (jéje, kde jsou ty časy, teď bych u něčeho takového pošel jako prašivý pes). A nejen posekal, ale natahal i pod stříšku.
Odměna
Sousedka se mi odměnila dvěma stovkami (její ekonomická uvědomělost byla vyšší než moje, spočítat si uměla všechno, ale nehádal jsem se, však jsem jí šel pomoct, ne si u ní vydělat) a já šel příjemně unavený domů.
Druhý den jsem začal pokašlávat. Nevšímal jsem si toho a dělal si své. Samozřejmě venku, protože na podzim je venku práce jako na tom kostele.
Večer už byl kašel horší. Přišla jemná dýchavičnost. Pocit, jako kdyby se jeden nemohl dodechnout. Ale i nad tím jsem mávl rukou s tím, že ráno moudřejší večera, a šel spát.
Jenže spánek jako nejlepší doktor se neosvědčil. Ráno nebylo moudřejší, spíš jevilo jisté známky vytřeštěnosti a pomatenosti smyslů. Probudil jsem se s takovou dýchavičností, až jsem se lekl sám sebe.
Nešlo se nadechnout. Při nádechu se v plicích ozvala řezavá bolest, jako kdybych u nádechu vdechoval žiletky. A tak jsem pokorně najel na to jediné, co šlo. Dýchat jako vyběhaný pes. Rychle, mělce. Protože víc to zkrátka nešlo. A už jsem žhavil telefon na mou praktickou lékařku s tím, že je zle, že je se mnou amen, chystejte mi nekrolog a volejte patologovi. Má praktická lékařka neváhala, sedla do vozu a za půl hodiny jsem ji měl doma (to se tak kdysi dělo, praktik i domů zajel a vyšetřil, to už se teď nenosí). Proluxovala mi hrudník stetoskopem a okamžitě volala rychlou.
A alou do nemocnice, na kapačky, naprat antibiotiky. Byl to „jen“ jednostranný zápal plic, který rozehnaly kapačky spolu s prášky. To můj známý měl oboustranný, tomu pak navrtávali přes záda díru do plic a odčerpávali mu usazenou vodu. Tak daleko jsem nedošel. Přiznávám, že toho moc nelituju.
Primář se mě pak v nemocnici ptal, co jsem dělal, že jsem si takhle mladý uhnal zápal plic. A tak jsem mu to pověděl. Vyčinil mi příkladně. Dělat takhle namáhavou práci v mrholení je prostě vošajstlich.