Štěpán Cháb: A na operačním lůžku vám připečou zadek

PŘÍBĚH: Když jsem onehdá čekal v liberecké nemocnici přes víkend na převoz do Prahy, kde jsem se měl dočkat svého prvního srdečního bypassu, ležel se mnou jeden pán. A byl to Čech jako poleno. Dělal si ze mě šprťouchlata tím, že mě děsil snad až k smrti.

Jel jsem do Krajské nemocnice v Liberci na „běžnou“ katetrizaci cév. Ta se ovšem trochu zvrhla. Když mi zabrousili k srdci a prohlíželi si za pomoci kontrastní tekutiny mé cévy, začalo velké rojení doktorů. Jako kdybych jim šlápnul do mraveniště. Začalo to jedním u zákroku, skončilo to čtyřmi, kteří se nade mnou skláněli a dumali. Pak mě poslali do čekárny, kde nás na ortel čekalo dvanáct. Za půl hodiny přišel jeden z lékařů. Odbavil čtyři pacienty s tím, že se můžou sbalit a jít domů. Celou dobu po mně sekal okem a nějak se mu ke mně nechtělo. Ale nedalo se svítit, musel.

Vy domu nepůjdete

„S vámi to bude jiné, pane Chábe,“ povídá. Všichni okolo nastražili uši. „Vás domů nepustíme.“

Už jsem v sobě v tu dobu nosil čtyři stenty, a právě na ně milý pan doktor odvedl řeč. Pravil, že neplní svou úlohu tak, jak by měly. Sice mi dočasně rozšířily cévy, ale postupem času se mé krevní řečiště právě na nich začalo znovu ucpávat. A to u všech čtyř.

Řešení? Musím do Prahy na bypass. Není jiná cesta. Ostatní z čekárny byli po „běžné“ katetrizaci propuštěni domů. Jen já zkejsnul v péči lapiduchů liberecké nemocnice.

Byl to trochu šok. Nechal jsem se odvézt na pokoj a truchlivě dumal o vlastním osudu mrzáka. A pak se začal bránit. Vždyť je to takové definitivní. Nevyřešilo by to něco méně invazivního? K večeru se stavil primář a začal vysvětlovat.

Vyjmout už vložené stenty nelze. Zarostly do tkáně a teď mi v těle provádí neplechu. Nemůžou mě ani pustit přes víkend domů, protože ty téměř každodenní infarktové návaly, které jsem prožíval, byly krajně nebezpečné. Jeden nával by se mohl rozjet a já bych mohl skončit na lopatě hrobníka. A nikdo nemůže tušit, kdy ten kritický úder může přijít. I proto mě dali na kardiologickou JIPku, nikoliv na obyčejné oddělení. Napojen na hadičky a monitory (po kolikáté už?), musím v nemocnici vydržet.

VFN

V pondělí k ránu pojedu rychlou do Prahy na Karlovku a tam mě příkladně rozřežou. Argumentům primáře se nedalo nic vytknout, tak jsem ulehl do nemocniční postele a jal se rozhlížet po pokoji.

Hned vedle mě ležel o generaci a půl starší pán (vždycky jsem měl za spolupacienty kmety, kteří se divili, co tam dělám). Ten samozřejmě s očima navrch hlavy poslouchal, co mi primář zvěstuje za budoucnost.

Jak se za primářem zavřely dveře, začal sondovat. Co tak mladý, co se stalo, kolik toho už bylo, co mám za sebou. A když jsme si ukázali a popsali válečné jizvy z české kardiochirurgie, přešla řeč na bypass. Pro mě naprostá novinka do mého životopisu, pro pána na vedlejší posteli rutina.

Strach

A tak mě začal hezky česky strašit. Popisoval celou tu hrůzu operace. Co se mi bude dít, jak mi bude po probuzení, na co se mám těšit. Po jeho výkladu jsem začal přemýšlet, jestli to přece jen nerisknu a nepodepíšu reverz. 

A pak došel k vlastním zážitkům. Když on byl na bypassu, prý mu na operačním lůžku připekli zadek. Pod pacientem je při operaci prý zahřívané lůžko, aby se udržovala tělesná teplota. Prý si na to mám dát pozor. Jak, když budu v limbu, to mi neprozradil.

Pak se podělil s další hrůzou. Jeho prý po operaci neustále bolelo břicho. A tak chodil po doktorech a tlačil, ať s tím něco dělají, ať pátrají a zjišťují. Nakonec se prý zjistilo, že mu při zavírání operační rány přišili i bránici. A tak musel znovu pod kudlu.

Nevím, co je na tom pravdy. V Praze na Karlovce mi bránici nepřišili, ani zadek mi nepřipekli. Ale ten zbytek operačních i pooperačních hrůz, které mi byly barvitě vylíčeny v liberecké nemocnici, ty jsem si prošel jednu po druhé. A ani u jedné mi nebylo do skoku.