REPORTÁŽ: Od naší poslední návštěvy Polikliniky Palackého v centru Prahy uběhl více než měsíc. Zdravotnické zařízení se nachází ve stejnojmenné ulici, jen několik domů od místa, kde zemřel jeden z nejvýznamnějších představitelů českého národního obrození.
foto: SinMed.cz/Za vše mohla informační deska a tma.
Při minulé návštěvě jsme se zaměřili především na zanedbaný stav průčelí budovy. Omítka se místy loupala natolik, že člověk mohl mít obavy, aby mu kus zdi nespadl na hlavu. V květnu jsme proto chtěli zjistit, zda se situace alespoň trochu změnila.
Do centra Prahy vyrážíme v pondělí dopoledne. Už z Vodičkovy ulice vidíme několik blikajících vozů, převážně taxíků, které se snaží projet. Důvod jejich kolony jsme pochopili o pár minut později. Odtahová služba právě nakládala luxusní Mercedes a celá akce postupuje velmi pomalu.
Nám však prázdnější ulice vyhovovala. Mohli jsme v klidu fotografovat. Oproti dubnu se ale prakticky nic nezměnilo. Co se loupalo před měsícem, a zřejmě i dlouho předtím, se loupe dál.
Protože jsme měli čas, prošli jsme otevřenými dveřmi dovnitř. Uvnitř panovala téměř úplná tma. Po několika krocích, kdy se na nás z plakátu usmíval pouze radní Prahy 1 pro zdravotnictví Michal Müller (ODS), jsme zaslechli hlasité nadávání.
Bič
Protože v danou chvíli skutečně nefungovalo osvětlení, vydali jsme se za hlasem. Patřil starší ženě, která se rozčilovala nejen na své okolí, ale i do telefonu.
„Kdo to má vidět? Bába jako já? Kdo tohle vymyslel? To přece není možné!“ zlobila se.
Vzápětí k našemu překvapení sáhla do kapsy a rychlým pohybem vytáhla benzínový zapalovač. Když jím začala svítit na provizorní nástěnku se seznamem lékařů, chvíli jsme se obávali, aby něco nevzplálo.
„Já mít bič, tak je tady zpráskám!“ pokračovala seniorka.
Když si všimla, že ji sledujeme, obrátila se přímo na nás. „Pane, prosím vás, já jdu za paní Paříkovou. Nevidíte ji?“
Začali jsme pátrat společně. Ballingová, Čermáková, Červená, Hlavinková, Horáková, Kaplan, Klobouchová, Krausová, Lagrange, Litovkinová, Novák… hledané jméno nikde.
Zatímco jsme měli hlavu téměř přilepenou k nástěnce, žena mezitím zmizela. Nám to nedalo a hledali jsme dál. Připadalo nám zvláštní, že bychom jméno přehlédli.
Bolely jí nohy
Teprve když se po chvíli rozsvítila celá chodba, pořídili jsme si fotografie obou tabulí. A až později, na zastávce, jsme zjistili, že magistra Paříková na poliklinice skutečně působí. Její jmenovka však byla vzhůru nohama v pravé části desky. Nejenže nás to nenapadlo, chyby jsme si v šeru vůbec nevšimli.
Dodejme, že informační tabule je oboustranná, postavená na obyčejné dřevěné paletě a některé ordinace překrývají další papíry, takže jsou téměř nečitelné. Ve chvíli, kdy byla chodba ponořená do tmy, se orientace stávala prakticky nemožnou.
Starší dámu jsme mimochodem potkali ještě jednou při odchodu z rekonstruovaného objektu. Stála venku, kouřila a bavila se s jinou ženou.
„Mně šlo o pedikúru. Mám problémy s nehty a čím déle stojím, tím je to horší. Známá mě poslala sem, ale to by tady nesměl být takový bordel,“ posteskla si naposledy.