REPORTÁŽ: Nejsou to ani tři měsíce, kdy jsem psal o tom, že na oční klinice Fakultní nemocnice Královské Vinohrady došlo ke dvěma specifickým operacím. Obě vedl přednosta Pavel Zelený a obě se týkaly implantace unikátního nitroočního teleskopu u lidí s pokročilou formou věkem podmíněné makulární degenerace (VPMD).
foto: SinMed.cz/Oční klinika ve vinohradské nemocnici
Rozhovor s pacientem, který jsem tehdy vedl na chodbě před posluchárnou, patří do kategorie nezapomenutelných. Dotyčný muž se těšil, že bude mít zákrok za sebou. Nebyl nervózní, nestěžoval si. „Nepřečetl jsem ani SMS,“ svěřil se mi.
A ještě jedné věci jsem si tehdy všiml. Naprosto plných chodeb pacientů.
Nečekal bych, že na očním může být takový nával.
Protože chce být server SinMed.cz co nejblíže realitě, na uvedenou kliniku jsem vyrazil i v lednu, abych na vlastní oči viděl, co všechno se zde během šedesáti minut odehrává. Velké překvapení mě čekalo už u vstupu, kdy se mě dvě kolemjdoucí sestry zeptaly, co hledám. Chvíli jsem totiž přešlapoval na místě, abych nasál tu správnou atmosféru. Evidentně jsem působil poněkud zmateným dojmem. Když jsem jim tedy přímo před vchodem na oční kliniku řekl, že hledám oční kliniku, málem mě chtěly vést za ruku.
Poděkoval jsem, zastrčil telefon a hbitě vstoupil.
Úsměvy
Uvnitř kliniky se za recepční přepážkou usmívaly dvě mladé ženy. Další překvapení.
„Jmenuji se XY a měl jsem se dostavit v 13:00 na operaci,“ řekl starší muž o holi, který dorazil těsně po mně. „Určitě, vidím vás tady, nic se nebojte,“ zazněla odpověď zpoza pultíku. Sestra si v tu chvíli možná ani neuvědomila, jakou sílu tahle zdánlivě obyčejná věta v uších pacienta má.
Rozhlížel jsem se dál, tentokrát směrem k delší chodbě a čekárně před ordinacemi. Automaticky jsem natáhl ruku a snažil se pomoci dalšímu starému člověku, který se dvěma berlemi právě scházel ze schodů. „To dám!“ reagoval, čímž u mě omládl minimálně o deset volebních období.
Vyrazil jsem k čekárnám, kde se mísila nervozita s očekáváním, ale odkud byl slyšet i smích. To ve chvíli, kdy sestřička kapala jedné dámě do očí a ta podvědomě uskočila. „Kampak mi jdete?“ reagovala sestra, kterou vteřinový únik oční bulvy evidentně pobavil.
O pár kroků dál už panovala docela jiná atmosféra. Dvě ženy se zde bavily o nádoru. Matka s dcerou, došlo mi, když jsem zaslechl konejšivá slova. „Neboj, to nebude vidět,“ uklidňovala dcera svou maminku. V tu chvíli mi znovu došlo, jaké bohatství je, když člověka nic netrápí.
Špičkové osazenstvo
Ordinace, což jsem do té doby netušil, měly číselný vyvolávací systém jako na poště a každá měla vlastní specializaci: oční ambulance, glaukomová poradna, rohovka, lůžková část…
I v tomto dílčím napětí jsem každopádně nezaznamenal jediného lékaře, lékařku ani sestru, kteří by se mračili. Přitom jsem tak nějak podvědomě čekal pravý opak. Nevím, čím to je, ale v nemocnicích někdy mívám pocit, že tam někomu překážím.
Ale pokračujme.
Na místě jsem strávil zhruba hodinu. Procházel jsem chodbami, poslouchal, pozoroval. Všechno mělo zvláštní atmosféru, ale zároveň pevnou a promyšlenou strukturu.
Některá jména jsem už z dřívějška znal: přednosta Pavel Studený, operatér Jakub Dítě, vedoucí oční tkáňové banky Magdalena Netuková. Nejen jim patří obdiv za to, jak klinika funguje.
Po hodině jsem tedy otevřel dveře a s hlubokým výdechem a povděkem vyrazil směrem k nefrologii, odkud právě odváželi pacienta na kapačkách. Další obraz, na který si budu ještě dlouho pamatovat…