ROZHOVOR: Od vzniku serveru SinMed.cz uběhlo už několik měsíců. Za tu dobu jsme publikovali zhruba 500 článků. Ani v jednom z nich jsme se však dosud podrobně nezabývali životem vozíčkářů. Výjimku tvořil rozhovor se senátorkou ODS Vladimírou Ludkovou o návrhu vyhlášky č. 505/2006 Sb., která upravuje rozsah úkonů, jež smí vykonávat pečovatelská služba a osobní asistence.
foto: SinMed.cz/Vozíky v nemocnici
„Představte si člověka na vozíku, který si musí plánovat základní potřeby podle dostupnosti osobní asistence, někdy i tak, že možnost využít toaletu má například dvakrát denně v přesně stanovený čas,“ uvedla členka horní komory pro SinMed.cz.
Když jsme si při návštěvě jihočeského Tábora všimli zhruba padesátiletého muže, nedalo nám to a oslovili jsme ho. Evidentně s žádným novinářem dosud nehovořil, přesto k nám byl velmi otevřený. Popsal aktuální stav po operaci páteře i dlouhodobý boj s onemocněním. Detaily jsme slíbili neuvádět. Pro pochopení jeho slov jsou však tyto informace důležité.
Výtahy, historická centra měst s kočičími hlavami, nástupiště, špatně zaparkovaná auta, toalety či úzké dveře. To je jen část problematických situací v životě vozíčkářů, jak nám je Vladislav M. popsal. „Na cestu ven se musíte připravit ve všech směrech. Obrubníky, kapitola sama pro sebe. Vy jste hubený, ale já mám metrák živé váhy. A teď to vytlačte, když máte gumu,“ zasmál se.
Díky panu Ebenovi
Navzdory diagnóze bylo patrné, že se padesátník ze života raduje. Potkali jsme ho ostatně před vchodem do táborské nemocnice. Hlavu měl zakloněnou a nechával na sebe působit přicházející jaro.
„Dřív se lidé k vozíčkářům chovali jinak. Byli jsme buď na obtíž, nebo nám naopak chtěli zbytečně pomáhat. Všechno změnila Česká televize a pořad StarDance …když hvězdy tančí,“ řekl zničehonic náš jihočeský respondent.
„Najednou lidi viděli, že sedět na vozíku (použito bylo ostřejší slovo, pozn. red.) není žádná legrace (zde zazněl ještě peprnější výraz, pozn. red.). Jenomže ve chvíli, kdy pan Eben s humorem sobě vlastním líčil problémy na toaletách v centru Prahy, kam doprovázel svou ženu, lidé začali vnímat nejen vozíčkáře, ale také Centrum Paraple. Prostě ten pořad ohromně pomohl ve všech směrech,“ řekl nám pan Vladislav.
Sám je imobilní už druhou dekádu svého života.
Sparta a ryby
„Postupně se všechno lepší. Třeba obchodní centra jsou bezvadná, stejně jako nemocnice. Ale do Prahy bych si sám netroufl. Bál bych se, že zůstanu odkázaný na pomoc druhých, což nechci. Na druhé straně mám rodinu a plánuju fotbal. Chceme na Spartu, kde je vstupenka pro vozíčkáře s doprovodem dohromady. Jsem velký fanoušek,“ doplňuje.
Poté přecházíme k léčbě. Táborskou nemocnici i další v kraji zná pan Vladislav dobře. Ležel zde prý opakovaně. Vždy si pomáhal optimismem, ačkoli některé bolesti byly velmi silné.
„Co se mělo stát, se stalo, co má přijít, přijde. Těším se na léto, na fotbal. Konečně budeme moct vyrazit na ryby. Když nebudou brát, nevadí, určitě mě při tom nohy bolet nebudou!“ uzavřel s černým humorem, jímž své vyprávění pravidelně prokládal.
Pro nás bylo nejzajímavější, jak otevřeně o svém hendikepu i léčbě mluvil. S až posvátnou úctou zmiňoval lékaře i tanečníky StarDance pro Paraple.