Pan doktor Vondráček, nejlepší kardiolog, jakého znám

Už jsme spolu byli v rumburské, ústecké i liberecké nemocnici, popisovali si horory akutního infarktu, ale jak to vypadá v ordinaci kardiologa na pravidelné prohlídce, jsme si neukázali. Jdu do toho.

Mým kardiologem je MUDr. Petr Vondráček v Rumburku. Krásný člověk, pozorný, vnímavý, naslouchající. A hodně klidný. To není pochlebování, aby mi při příštím vyšetření odpustil to kilo nadváhy navíc, to je prosté konstatování. K panu doktorovi Vondráčkovi jezdím už vlastně od svých třiceti, kdy na mě poprvé vyvalil své oči a řekl: Tak mladý? Kuriózní je, že pan doktor Vondráček měl v péči jak mého otce, který mi srdeční kovbojku předal do genetického fondu, tak i jednoho z mých bratrů, který se narodil se srdcem na pravé, tedy té méně obvyklé straně.

Pravidelné vyšetření probíhá vždy jednou za rok. Přičemž platí, že když je potřeba, můžu přiběhnout kdykoliv a do ordinace se vlámat. Jednou jsem této možnosti využil a za dva dny pak na páně doktorův rozkaz ležel zase v Liberci na kardiu…

Pan doktor je ze mě při každém vyšetření na větvi.

„Máte krevní testy?“ ptá se hned ve dveřích. Vždycky se zatvářím vyděšeně. „Měl jsem nějaké donést?“ vypadne ze mě. „Dávali jsme vám před rokem žádanku,“ podívá se na mě s výčitkou. Ale paměť mám chatrnou, nikdy jsem testy nedonesl a pan doktor mě pak vždy hnal k praktikovi zpětně. Ale co nadělám.

V ordinaci jsem změřen, zvážen, na ruce se mi začne nafukovat rukáv pro měření tlaku. Sestřička mi natočí EKG. A pan doktor Vondráček se hned (a pokaždé) ptá: „Měříte si pravidelně tlak?“ Zavrtím hlavou. „Člověče, já se z vás zblázním,“ kroutí hlavou a nutí mě, ať si koupím domácí tlakoměr a vedu si záznamy. „Na to mě, pane doktore, neužije. Vždyť by to ze mě udělalo hypochondra,“ odpovím.

Nejlepší kardiolog, jakého znám

Následuje příkaz lehnout si na vyšetřovací lůžko. Na levý bok, nohy pokrčit, levou ruku za hlavu. To vše do půl těla svlečený.

Následuje příval čísel a odborných termínů při echu, které pan doktor diktuje sestřičce. A já se u toho vždycky těším na její odpovědi. Beze změny, mírné zvětšení… a hlásí milimetry, které se naměřily při minulém vyšetření.

Pak obrat na záda, pokrčit nohy. Pan doktor nakoukne echem na krční tepnu, na břišní tepnu. Pak odkráčí ke stolu a začne výslech. Nějaké problémy? Vyjdu schody? Zadýchávám se moc? A s doporučením, abych si pořídil tlakoměr a pádil na dodatečný odběr krve, mě vyrazí z ordinace. Obvyklé vyšetření.

Pak jsem zažil i pár neobvyklých.

Jedno, kdy jsem obdržel přenosný EKG monitor, který sledoval činnost mého srdce celých 24 hodin.

A další vyšetření se zátěžovým testem. Ten probíhal s povelem „do trenek!“, který jsem obdržel už mezi dveřmi. V trenýrkách jsem pak šlapal na kole a byl skepticky sledován jak doktorem, tak sestřičkou. No, skepticky, jasně že ne skepticky, sledovali s nervy na špagátu, jestli se jim tam nesložím.

Pan doktor Vondráček, nejlepší kardiolog, jakého znám. A že už jsem jich potkal.