Pacient třikrát utekl z čekárny

ROZHOVOR: Nebyla to jen Aňa Charouzová z Vinohradská Office Centre, která nám narovinu řekla, že má až panický strach z lékařů, konkrétně z odběrů krve. Zkušenost s tímto typem pacientů nám potvrdila také zdravotní sestřička z Unilabs (dříve AeskuLab), s níž jsme hovořili během návštěvy tohoto zdravotnického zařízení v Praze 6, přesněji řečeno v Hadovka Office Parku.

Na návštěvu Dejvic jsme se nevypravili náhodou, obcházeli jsme tamní zdravotnická zařízení. Protože však tramvaj 26 zastavila přímo na Hadovce, dali jsme se do řeči s personálem. Podle bílých plášťů, vest i bot jsme ho rozeznali okamžitě.

Ještě o pár dnů dříve jsme však měli možnost hovořit s třicetiletou Aňou Charouzovou. „Stříkaček se bojím od dětství. Podle mě to mám z doby první anestezie na zubním. Co si pamatuji, chodili jsme k paní doktorce Horákové. Byla moc milá, ale bolest z injekce nenahradil ani obrázek. Od té doby mám hrůzu, kdykoli musím k lékaři,“ řekla naší redakci. „Nemám pro to vysvětlení, prostě se bojím. Vždy na odběrech se kousnu, ale všechny sestry se mě ptají, zda neomdlím. Je to na mě prostě vidět,“ doplnila.

Právě na tento rozhovor navázala sestřička v Dejvicích, když jsme se na podobný typ pacientů zeptali.

Strach je v hlavě

„Jistě, poznáte člověka, který se bojí, nemusíte být ani odborník. Ti lidé se třeba zeptají, kdy půjdou na řadu. Přitom obvyklá čekací doba je jen pár minut. Vždycky se je snažíme uklidnit,“ podotkla. „Odběr krve je zcela bezbolestná záležitost, všechno je o psychice,“ upřesnila.

Na otázku, zda si vybaví nějakého skutečně bojácného pacienta, měla odpověď téměř hned. „Jistě. Šlo o muže, čemuž se asi nedivíte. Byl u nás na žádanku třikrát a třikrát si to rozmyslel, utekl,“ poznamenala. V tu chvíli se k citované sestřičce přidala i její kolegyně. „U toho jsem nebyla, ale zažila jsem kluka, třeba dvacetiletého, který si strachy málem rozkousal ret. Nejlepší bylo, jak vůbec nevnímal, že má všechno za sebou. Myslela jsem, že mě snad nakonec obejme a pozve na rande,“ přiblížila dění v ordinaci. „Nepozval, to víte, že ne. Ale málem, málem!“ zdůraznila.

Následně se obě ženy omluvily a vrátily se na pracoviště.

Naše redakce však v Praze 6 zůstala. Postupně jsme se vypravili do Ústřední vojenské nemocnice (ÚVN), Polikliniky DAM, na soukromou MY CLINIC a nevynechali jsme ani méně známý, přitom špičkový Ústav leteckého zdravotnictví. Ačkoli nejsme kdovíjací pamětníci, adresu ústavu si pamatujeme už od základní školy, přece jen se nachází v Dejvicích v ulici Generála Píky. O jednotlivých zařízeních si řekneme příště.