REPORTÁŽ: Odjet v noci do nemocnice na pohotovost, to už musí být něco. Však to znáte. Podobně stresujícímu zážitku jsme se před časem nevyhnuli ani my, když jsme s dcerou skončili právě na pražské Klinice dětské chirurgie a traumatologie Fakultní Thomayerovy nemocnice.
foto: SinMed.cz/Dětská traumatologie
Jediné, co jsme si zprvu pochvalovali, bylo parkování. Kolem 19:00, kdy jsme do nemocnice přijížděli, Praha jako by spala. Příslušnou kliniku jsme zprvu zaměnili za dětskou pohotovost, odkud nás velice decentně a slušně odeslali jinam.
Šok nastal už na příjmu. Hezká a barevná čekárna byla prakticky plná. K tomu si připočtěte pláč dětí, viditelnou bolest několika mladých pacientů, příjezd sanitek. Ačkoli na nás místo působilo hodně depresivně, byli jsme šťastní, že se dočkáme diagnózy a pomoci.
Chvíli jsme stáli ve frontě u okénka, kde se hlásí zdravotní stav pacientů. Přiblížili jsme bolest břicha, nahlásili zdravotní pojišťovnu a jméno praktického lékaře, načež jsme si sedli. Protože jsme byli přímo u vchodových dveří, neuteklo nám vůbec nic. Rodiče byli nervózní, děti také. Čas od času se otevřela ordinace ošetřujícího lékaře, všichni okamžitě zpozorněli, zaznělo jméno pacienta, ten vkročil a my jsme zase čekali.
Maminka se rozbrečela
Po pár minutách nám došlo, že pořadí určuje lékař podle závažnosti. První hodina nám přišla jako věčnost. Další dvě a půl už relativně letěly a my během nich měli možnost pozorovat cvrkot ve chvíli, kdy se nám pomalu zastavilo srdce.
Do nemocnice totiž sanitka přivezla několikaměsíční miminko. Hned za ním spěchali jeho rodiče. Čas se zastavil. Všichni přítomní přestali vnímat své problémy v očekávání, co bude následovat. Právě pod našima nohama miminko s úrazem hlavy na okamžik skončilo. Bylo ve vajíčku a brečelo, což jsme vyhodnotili jako vynikající signál, že vnímá bolest.
Lékař se dostavil okamžitě, malé děcko pečlivě prohlédl a odeslal na další vyšetření. Mamince zjevně řekl, že nejde o nic vážného.
Viditelně se jí ulevilo, ale okamžitě začala brečet. Nikdo nenamítal. Dvě starší ženy se jí snažily uklidnit, my se přidali také. Byl to hrozně zvláštní pocit sounáležitosti. Čekání šlo stranou, stejně jako zlomená ruka asi patnáctiletého adolescenta.
Maminka se po pár minutách uklidnila, snad desetkrát poděkovala za podporu a odešla na další vyšetření.
Respekt
My si znovu sedli a čekali a čekali. Následné vyšetření naší dcery proběhlo na výbornou. Lékař byl neuvěřitelně empatický, stejně jako sestry. V podobně traumatickém prostředí šlo o psychickou vzpruhu pro všechny. Litovali jsme, že nemáme bonboniéru nebo alespoň kafe, takže jsme vše vynahradili opakovaným poděkováním. „Ale za nic!“ reagoval doktor i sestra.
Posledním nezapomenutelným zážitkem byl odchod z nemocnice. Ze stínu se vynořil muflon. Stál a pozoroval nás, stejně jako my jeho. Pak se ztratil v mlze husté tak, že by se dala krájet…
Na uvedené dětské klinice se zabývají břišní chirurgií, úrazy, proktologií, neurochirurgií i plošnými poraněními kůže.
Alespoň na dálku před všemi zaměstnanci v čele s přednostou Tomášem Pešlem smekáme.