ROZHOVOR: Do rozhovoru s paní Hanou se mi původně nechtělo. Tušil jsem, že otevře vzpomínky, které se neposlouchají lehce. Podobně jsem kdysi reagoval na slova spisovatele Arnošta Lustiga, když mi říkal, že nevím, co je hlad.
_2.jpeg)
foto: SinMed.cz/Osvětim
Že netuším, jaký pocit prázdnoty a zmaru zažil po útěku z transportu do Dachau, když se vrátil do Prahy. „Poslouchej, přišel jsem za svým učitelem a vyprávěl mu ty nepopsatelný hrůzy. Nepopsatelný hrůzy. A víš, co udělal? Hladil mě po vlasech, jako se hladí blázni.“ Jeho hlas slyším dodnes.
Když jsem po letech potkal paní Hanu, která nechce zdůrazňovat své židovské příjmení, byl jsem zase ten kluk ze základní školy. Řekla mi, že mám šedivé vlasy, ale jinak prý vypadám stejně. Seděli jsme, mluvili, kouřili. Osvětim jsme nechali až na konec. „Nevíte, nikdo nevíte, co je hlad,“ poznamenala, když vyfoukla kouř do digestoře. Hana, které už dávno bylo přes devadesát, žije aktivně. Učí jazyky, jež si během války osvojila. Politiku nesleduje, baví ji sport.
„Co chceš slyšet? Bez jídla vydržíš třeba tři dny. Vím, o čem mluvím. Ale bez vody ne. Jednou nás Němci mučili žízní. Máš halucinace, motáš se. Hlad bolí. Bolí tě pohyb. Všechno zúžíš na čekání na jediné sousto. Nechci zabíhat do detailů,“ říká tiše.
Opakuje se zkušenost, kterou jsem slyšel už mnohokrát. I po desítkách let se vracejí zvuky: řev dětí, výstřely, povely: Stillgestanden!, Los!, Hinlegen!, Schnell, schnell!, Mützen ab!, Mützen auf!
„Ano,“ přikývne.
Hlad
Vybaví se mi Lustigova vzpomínka na rampu v Auschwitz-Birkenau. „Honzíčku, hnali nás z vagónů jak psy. Mlátili nás. Naši lidi nás mlátili. Já byl z Terezína ještě silný, ale táta měl brýle. Pamatuju si křik, nářky, ty německý povely, to bylo strašný.“ Tak nějak mluvil, když jsme se kdysi setkávali. Uplynulo přes dvacet let, on už nežije, ale jeho slova zůstala. I vyprávění o první selekci a setkání s Mengelem.
„Jsou věci, které si člověk nese,“ vrací mě paní Hana do přítomnosti. „Válka byla příšerná. Němci se k nám chovali jako ke zvěři. Hůř. Zvíře ke zvířeti se takhle nechová. Kápové taky. O tom mluvit nechci. Ptáš se na hygienu? Žádná nebyla. Nejhorší bylo, že naši chlapi kopali septik hned vedle latrín a poblíž tekla voda. Pili jsme ji. Mnozí pak onemocněli rakovinou. Do detailů nepůjdu, ale jedno řeknu: vážím si každého sousta. Nikdy bych nevyhodila jídlo.“
Na závěr pár faktů o stravě v koncentračních táborech. Vycházím z knih, které jsem četl či amatérsky překládal, současně z desítek časem nabytých svědectví.
Polévky byly řídké a vodnaté. Kdo nedostal porci ode dna, téměř se nenajedl. Potraviny bývaly zkažené. Chléb se vydával po malých kouscích. Hlad nebyl epizodní záležitostí. Byl trvalou součástí „života“ v KT a současně nástrojem, který dokázal ovládnout nepředstavitelné masy.