PŘÍBĚH: Jsem kardiak. Kardiakem jsem už od svých třiceti let, kdy jsem si poprvé lehl do nemocnice a nechal na sebe působit blaho českého zdravotnického systému.
foto: SinMed.cz/Nemocnice Rumburk
Začalo to prostě. Přišel mi balík s knížkami. A protože mi přišel jinam, než kde jsem v tu dobu bydlel, sedl jsem na kolo a vyrazil. Těšil jsem se, tak jsem šlápl do pedálů a jel jako smyslů zbavený. Vyšlapal všechny kopce, zapotil se a dorazil k balíku celý uřícený. A hned jsem se hnal po knížkách. Při trhání krabice ve mně ale nějak podivně cuklo a začala se ve mně rozlévat dosud nepoznaná bolest. Odkašlal jsem si ve snaze se jí zbavit a začal si prohlížet došlou literaturu.
Bolest na hrudi
Jenže bolest neustávala. Naopak, procítěně se rozlila od středu hrudníku k levé straně a velmi elegantně se začala hlásit o slovo v levé ruce. A zatápěla mi a ne a ne odejít.
A tak jsem, snad jako pes, co se chystá někde v ústraní zdechnout, zalezl do pokoje s tím, že si jenom na chvíli sednu. Knížky už jsem bez zájmu hodil vedle sebe, držel se pěstmi za hrudník a snažil se z něho třením tu bolest vyhnat.
Do toho přišel můj švagr a začal vykládat o plánech do budoucnosti. A pak se na mě podíval. Já seděl na zemi, kýval se dopředu a dozadu, v očích slzy. No co, bylo to poprvé a já zjistil, že se ukrutně bojím bolesti, kterou neumím ani vysvětlit, ani zastavit. A do hlavy se mi loudila neodbytná myšlenka. Máš infarkt. Jako tatíček. Také ve třiceti. Sedíš tu a svět se ti trochu rozpadá.
Švagr zaběhl pro zbytek rodiny. Matička spráskla ruce, volala se rychlá. Položili mě na postel, vyluxovali stetoskopem, změřili tlak a šup se mnou do sanitky, kde mi dali nitroglycerin pod jazyk. Poprvé jsem se projel s majákem.
Sanitka mě vyklopila v rumburské nemocnici. Tam už jsem byl bez bolesti a rozhlížel se, kde se podepisuje revers. Bylo mi třicet, smrtelnost jsem chápal jako nezřetelnou mlhu někde v dáli. Ovšem lékař mě nepustil. Zůstat na pozorování, nedělat problémy.
A tak jsem ležel na JIPce, začítal se do první z knih a netušil, že noční směně připravuji jednu z těch náročnějších služeb.
Srdce si dělalo, co chtělo
Večer se totiž příjemně zhaslo, napojen na hadičky a monitorován, zachumlal jsem se do peřin. A srdce začalo rozpracovávat svůj part z jazzové partitury. Začalo tepat, jak jemu se zachtělo. Velmi nepravidelně, skokově, tu mlčelo, tu se rozbušilo. A při každé výraznější nepravidelnosti se kolem mě nakupila noční směna s otazníky v očích, jestli jim tam nechystám dramatizaci labutí písně v mém osobním podání.
Jenže mně nic nebylo. Nic mě nebolelo. Jen jsem se snažil usnout a byl rušen ke mně neustále přibíhajícími sestřičkami a lékaři. Ti z podivného tlukotu mého srdce byli zpočátku vyplašení, později otrávení. Po třech hodinách kvapíku nakonec mému monitoru vypnuli zvuk, abych dal pokoj. Já byl rád, konečně jsem mohl spát.
Ráno jsem se chystal na vlak s tím, že když s tím nic neudělali přes noc, ráno už mě a ani je nečeká nic revolučního. Chyba lávky, přišel totiž kardiolog. Udělal mi echo, ptal se, vyzvídal, pátral, neustále kroutil hlavou. Nakonec oznámil, že cesta domů se ruší. Pojedu na výlet do Liberce. Ne na hrochy do zoo, ale do tamní krajské nemocnice na katetrizaci. Netušil jsem, co mě čeká. Ale že pro mě zavolali vrtulník, to mi řekli hned. Vrtulník? To mi zavřelo pusu, revers už jsem podepisovat nechtěl. Možná k vlastní škodě.
Ale o tom příště.