ROZHOVOR: Během návštěvy písecké nemocnice jsme hodnotili jak její stav a vzhled, který je prakticky bezchybný, tak jsme se snažili vyzpovídat několik tamních pacientů. Podobnou praxi jsme zavedli krátce poté, kdy jsme zjistili, jak otevřená řada lidí je.
foto: SinMed.cz/Pacient po zákroku v Písku.
Na jihu Čech, v Písku, jsme narazili na dva pacienty, jejichž příběhy by šly klidně přenést na filmové plátno. Prvním z nich byl Josef (38), kterého jsme oslovili hned při vstupu. Do nemocnice přicházel za svým kamarádem. „Nic mi není, ale můžu říct, co se mi stalo vloni,“ sdělil záhy.
Poté nám vylíčil až neuvěřitelný příběh. „Byli jsme na chatě a štípal jsem dříví. Potom na mě někdo zavolal. Hlava se otočila, ale ruka pokračovala v pohybu. Po ráně jsem vlastně nic necítil, až potom,“ pokračoval pro SinMed.cz.
Ani v danou chvíli jsme přesně nechápali, o čem muž hovoří. „Usekl jsem si půlku prstu,“ dodal. My jsme mlčeli, on okamžitě pokračoval. „Nebyl jsem v šoku, ani to nebolelo. Zachoval jsem duchapřítomnost a běžel do kuchyně, kde byla manželka. Ta byla také pohotová, vzala pytlík s ledem, prst jsme našli mezi třískami, dali ho do ledu a odjeli do nemocnice,“ doplnil.
Během jízdy neomdlel, na prst tlačil a díky včasnému zásahu se jej podařilo prakticky celý zachránit.
Prst a hlava
„Nejhorší bylo, že vám ten prst všijí do břicha. Na to jsem si chvíli musel zvykat, ale pak už bylo všechno dobré. Hýbu s ním. Oni ti doktoři mají zlaté ruce!“ dodal náš nový čtenář. Poté si vzal vizitku a pokračoval dál.
Na písecké chirurgii jsme si všimli muže s obvázanou hlavou. Neměl problém s focením ani s vylíčením svého příběhu. Vzhledem k tomu, že mezi úrazem a zákrokem v nemocnici neuplynulo mnoho času, šlo o velmi čerstvé vzpomínky. Také jeho příběh byl až neuvěřitelný.
V kostce zněl takto: „V dodávce jsem vezl velkou cirkulárku a ona se mi, i když byla vypnutá, nějak převrátila. To ozubené kolo mi spadlo přímo na hlavu,“ popsal. Seděl klidně, nebyl nervózní. Tento stav přisuzujeme zejména skutečnosti, že nebyl v přímém ohrožení života. Dokonce se nám zdálo, že mírně vtipkoval.
„Chvíli jsem vůbec nevěděl, co se děje, jen jsem cítil tlak a pak krev,“ doplnil ještě krátce, zatímco ukazoval obvaz. Své jméno ani obličej každopádně zveřejnit nechtěl.
Na těchto dvou případech se nám nejvíc líbily dvě skutečnosti: jednak jejich autenticita, a poté fakt, že oba pacienti brali své útrapy s nadhledem a zároveň s velkou vděčností vůči zdravotníkům. A také s pocitem, že měli v neštěstí překvapivě štěstí.