OČIMA PACIENTŮ: Panu Jiřímu bylo vloni 50 let. Server SinMed.cz s ním však nehovořil o věku, ale o jeho trápení s ledvinami. Všechno přitom začalo v době, kdy dotyčný muž provozoval v okolí Prahy hned několik restaurací. Tehdy prostydl a skončil na poliklinice v Roztokách u Prahy, kam to bylo z Okoře nejblíž.
foto: SinMed.cz/Nefrologie
Bolest, jakou tehdy způsobila ledvinová kolika, dodnes nezapomněl. Prý to ani nejde. Kdykoli se vrátí do 90. let, naskočí mu husí kůže. „Už je to opravdu přes 30 let. V Okoři v hospodě byly stěny z opuky víc než metr široké. Zadní stěna vedla jakoby do skály. V létě, když se snížila hladina zdejšího rybníka, otevřela se někde cesta pro spodní vodu a sklep se jí naplnil. Stěny tu vodu samozřejmě nasály. Jak jsem stál celé dny zády k té chladné zdi, nastydl jsem se a dostal zánět,“ říká pan Jiří naší redakci.
Tou dobou byl nejen provozovatelem několika restauračních zařízení, ale současně v nich i pracoval, aby ušetřil na personálu. Podle něj to byly skvělé časy. Jedinou pihou na kráse se však stala zmíněná ledvinová kolika.
„Protože si dodnes pamatuji průběh, mohu poměrně přesně vylíčit, co se dělo. Nejprve přišly příznaky podobné chřipce, bolest břicha, kloubů, trochu únava. Přišlo to zničehonic. Tahle fáze mohla trvat asi půl hodiny. Po dalších třiceti minutách jsem už měl problém stát. Bolest mě chytila a nepustila, navíc se rychle stupňovala. Do té doby jsem nic podobného nezažil,“ svěřuje se.
V dalších okamžicích si už provozní a majitel restaurace na Okoři nebyl schopen pomoci sám. Hosté viděli, že bolest není předstíraná, a nabídli pomoc.
Poliklinika, pak nemocnice
„Odvezli mě na pohotovost do blízkých Roztok u Prahy. Je to pár kilometrů, vůbec jsem neváhal. Cestou jsem bolestí omdlel,“ říká dál.
Od prvních příznaků k plně rozvinutému utrpení uběhly sotva dvě hodiny. „Tak nějak to bude. Lékařka mi tehdy předepsala prášky, nařídila klid na lůžku a k tomu pít urologický čaj. Na moje skučení a nářky vůbec nereagovala, bolest byla opravdu strašná,“ přiznává.
Léčba v pražské Fakultní nemocnici Královské Vinohrady trvala asi týden. „Polovinu z něj si vůbec nepamatuji, byl jsem jako ve snách. Jen mám v hlavě vsugerované, že mi nikdo nechtěl pomoct a neexistovala poloha těla, v níž bych si ulevil. Tak jsem se alespoň pomstil tím, že jsem tehdy sebral klíč od záchodu a už ho nevrátil,“ uzavírá pan Jiří příběh, dnes už se smíchem.
Přestože jde o desítky let starou zkušenost, na ledviny je stále opatrný, ačkoli se od té doby nic podobného neopakovalo.
„Dávám si každopádně extrémní pozor, abych neprochladl. Kdykoli jsem nachlazený, ledviny opravdu cítím. Jsem ale rád, že jsem nemusel na operaci. Měl jsem kdysi víc restaurací, převážel peníze, staral se o provoz i zásobování, vařil. Nevím, jak bych v podnikání dopadl, kdybych třeba na půl roku nemohl fungovat. Nakonec jsem se dal dohromady pomocí léků a pitného režimu a měl jsem relativně pokoj,“ uzavírá.