REPORTÁŽ: Na světě je tolik nádherných míst, že si tentokrát neodpustíme malé klišé. Po návštěvě Lázní Libverda v Libereckém kraji totiž jen těžko hledáme výhrady. Nejprve se budeme věnovat všemu, co nás nadchlo. Až na samém konci totiž přišlo setkání, které celý den obrátilo tak trochu naruby. Nebyl to hořký závěr ani tragický příběh. Spíše připomínka, jak tenká bývá hranice mezi obyčejnou radostí a životními zkouškami.
foto: SinMed.cz/Lázně Libverda
Lázně Libverda patří mezi vyhlášená léčebná zařízení. Zaměřují se především na onemocnění pohybového aparátu, rehabilitaci po kardiochirurgických výkonech či infarktu myokardu, ale také na pacienty po transplantaci srdce. Léčí se zde lidé s Parkinsonovou nemocí, mimokloubním revmatismem nebo artrózou. Z rozhovorů s pacienty navíc vyplynulo, že zdejší zdravotníci jsou nejen odborníci, ale také lidé, kteří dokážou být vstřícní a empatičtí.
Samostatnou kapitolou je samotné prostředí. Lázeňský areál působí upraveně, klidně a čistě. A stejně pozitivní dojem v nás zanechala i gastronomická nabídka. Postupně jsme prošli několik podniků a nenašli jediný důvod ke kritice.
Jen těžko se zapomíná na vůni čerstvě smaženého kuřecího řízku se šťouchanými bramborami, hovězí svíčkové s karlovarským knedlíkem, halušek s uzeným masem a kysaným zelím nebo grilovaného pstruha na másle.
Občerstvit se lze například v restauraci Balustráda Restaurant & Café nebo v kavárně Nový dům. Pacienti se pak stravují především ve společenském sále Clam-Gallasova paláce nad kolonádou. Jídlo je podáváno formou bufetu i à la carte.
Pramen Kristián
Samotný Clam-Gallasův palác na nás zapůsobil svou atmosférou. Ochutnali jsme také bezinkovou limonádu za 65 korun, litr vody s citronem vyjde na 50 korun a běžné kávové speciality stojí kolem 70 korun. Nešlo však ani tak o ceny jako o prostředí, které působí mimořádně reprezentativně.
Pozornost jsme věnovali také čistotě. Od chvíle, kdy objíždíme zdravotnická zařízení po celé republice, právě pořádek patří mezi věci, kterých si všímáme nejvíce. V Libverdě jsme nenašli jediné místo, které by působilo zanedbaně.
Zastavili jsme se také u pramene Kristián. Informační tabule připomíná známou legendu o kohoutovi, který pil vodu z bahnitého prameniště a dožil se neobvykle vysokého věku. Jeho majitel prý uvěřil léčivé síle zdejší vody, začal ji také pít a těšil se pevnému zdraví až do vysokého stáří. Odtud se podle pověsti rozšířila sláva takzvané Boží vody a kohout se nakonec stal symbolem Lázní Libverda.
Po procházce jsme si sedli na lavičku. Nadšení z celého dne, krásného prostředí i dobrého jídla v nás stále přetrvávalo. Za několik minut si vedle nás přisedl asi šedesátiletý muž.
Začali jsme si povídat. Vyprávěli jsme mu, co nás v lázních zaujalo, jak jsme spokojeni s prostředím i službami. Jen poslouchal, občas se usmál a přikývl.
Bolí vás záda?
Nakonec nám to nedalo.
„A vy jste tady kvůli kloubům, nebo páteři?“ zeptali jsme se.
„Kdepak,“ odpověděl tiše. „Rakovina. Snad ještě neumřu.“
Nevyslovil to nijak dramaticky. V hlase nebyl patos, sebelítost ani rezignace. Jen prosté konstatování člověka, který dobře ví, o co bojuje.
Pak jsme vedle sebe několik minut mlčky seděli.
„Držíme vám palce,“ rozloučili jsme se nakonec.
Celý den jsme obdivovali krásu okolní přírody, architekturu, čistotu areálu i vstřícnost personálu. Jediná věta neznámého muže však nakonec zůstala tím nejsilnějším zážitkem.
Realita života totiž někdy dokáže během vteřiny připomenout, co je skutečně důležité.