Kuriózní úraz v truhlárně: Dva hřeby pod nehtem

ROZHOVOR: Redakci SinMed.cz oslovil čtenář, který na sociálních sítích narazil na náš příběh ženy, jež urputně bojovala s chřipkou. Jak nám řekl, dal by vše za to, aby prodělal hned několik takových onemocnění. Dotyčný muž je totiž truhlář. „Cholerik a truhlář,“ opravil nás, když jsme mu text poslali k autorizaci. Jeho příběh by si přitom bezesporu našel místo i v seriálu Bakaláři. Odehrál se loni v říjnu.

„Připravovali jsme základ skříně a po dílně jsem měl poskládané fošny a další věci. Nechali je tam moji dva učňové. Já rýsoval a pročítal plánek, jenomže mi to třikrát nevyšlo. Udělal jsem úkrok a vztekle nakopl jednu fošnu. Vůbec jsem si nevšiml, že v ní jsou hřeby a že jsou otočené směrem ke mně, ne ke zdi,“ popisuje pan David.

Během vteřiny mu tělem projela obrovská bolest. „Obrovská bolest, jakou jsem doposud neznal,“ vysvětluje. Dodejme, že zručný truhlář pracuje zásadně v sandálech. „Mít kožené boty z vojny, nikdy by se mi tohle nestalo. Já byl ale naostro, abych tak řekl,“ podotýká.

Dva hřebíky mu tak projely pod nehtem palce u nohy a zůstaly v něm zabodnuté. „Ten pohled vás úplně paralyzuje. Nevíte, co máte dělat, jestli se vám to nezdá. No mně se to teda určitě nezdálo,“ přibližuje další okamžiky. V domě v pražské Krči, kde má pan David dílnu, bydlí jeho kamarád, lékař z Fakultní Thomayerovy nemocnice.

„Vidím to denně…“

„Okamžitě jsem k němu běžel, naštěstí byl doma, stalo se to v sobotu. Viděl mě bílého, myslel, že mám infarkt, tak mě hned chtěl pokládat na zem a začal mi podpírat záda. Řekl jsem mu, že neumírám, že mám hřebíky v hnátě. Vypadal jsem jak ježek,“ líčí truhlář, který si během našeho rozhovoru nebral servítky prakticky v žádném směru.

Nejpřísnější byl však sám k sobě.

„Stála mě práce. Nejvíc mi vadilo, že jsem nestihl dokončit apartní nábytek v termínu. Nohu vzal čert. Kamarád mi ji ošetřil, vydezinfikoval. Nic vážného to nebylo. Jenom od října špatně došlapuji,“ říká. „Přibral jsem osm kilo.“

Hned druhý den po úrazu si pozval oba učně a pořádně jim vyčinil. „Seřval jsem je, jako řvali na nás na Jarově (Střední odborná škola Jarov, pozn. red.), aby věděli, jak se pokládají fošny. Aby chápali, že dílna musí být bezpečné pracoviště, ne minové pole. Už se na ně nezlobím. Zlobím se na svoji náturu a na nohu, která pořád bolí. Málokdo si umí představit, co všechno tak malá věc, jako je palec, dokáže způsobit, když správně nefunguje,“ uzavírá čtenář.

Svůj příběh označuje jako varování. „Hřebíky pod nehtem vidím každý večer, když jdu spát. Nic příjemného,“ zdůrazňuje.