Vloni v létě jsem si poklidně ležel u moře na Krétě, když mi zavolalo neznámé číslo. Byl jsem plný slunce a bez přemýšlení hovor přijal. Začal jsem anglicky, čímž jsem přehlušil pro mě zcela nesrozumitelnou hatmatilku na druhé straně. Už jsem se chystal telefon položit, když jsem v pozadí zaslechl: „Dejte mi ho k telefonu!“
foto: SinMed.cz/Řecko
V tu chvíli zmizela veškerá dovolenková pohoda. Přestal jsem vnímat moře, sladkou limonádu i křik racků. Bylo mi jasné, že se něco stalo. A také že ano.
Telefon převzal můj kamarád Vojta. Prodělal mrtvici a ležel v nemocnici v Heráklionu. Naštěstí už měl za sebou všechna vyšetření, která potvrdila, že přežije. Čekala ho ale delší hospitalizace, a hlavně samota. Moji nadsázku: „Ty ještě žiješ?“ přešel hlasitým smíchem. Domluvili jsme se, že za ním přijedu.
Vojta naštěstí mohl chodit, což se ukázalo jako zásadní.
Půjčil jsem si auto bez toho, aby recepční v hotelu projevil sebemenší zájem o řidičský průkaz, zadal do navigace nemocnici a vyrazil. Auto bylo bez klimatizace, takže jsem po hodině dorazil úplně promočený potem.
Areál nemocnice obklopovaly vysoké stromy, foukal lehký vítr, skoro idyla. Uvnitř ale panovalo dusno. Klimatizace zřejmě nefungovala. Anglicky jsem se bez problémů domluvil a personál mě dovedl na pokoj.
Vše dobré…
Vojta ležel s jedním Němcem. Oprášil jsem jazykové znalosti a bez váhání prohlásil: „Bayern ist ein furchtbarer Club! Das kann man sich gar nicht mit ansehen!“ Pacient okamžitě ožil. Jako fanoušek Borussie zvedl palec. Pak znovu usnul. Naštěstí ne navždy, protože za chvíli už žádal o sklenici piva.
Dveře se otevřely a vstoupil lékař. Plynulou angličtinou se zeptal, jakými jazyky mluvím. Nabídl řečtinu, angličtinu, němčinu i francouzštinu. Zůstali jsme u angličtiny. V žertu jsem se začal vyptávat na repatriační let. Lékař zřejmě nabyl dojmu, že řeším poslední pomazání, a uklidnil mě, že Vojta žije a žít bude. „Never say never,“ odpověděl jsem. Možná si pomyslel, jaký jsem veselý společník, a pustil se do vysvětlování zdravotního stavu. Přikyvoval jsem. Tím vizita skončila.
Otočil jsem se na Vojtu: „Co to bylo?“ „Poslechni,“ řekl, „tady je to jak někde v sultanátu. Starají se, ptají, nosí pití, vodu. Jen to vedro. Ale ta péče je neskutečná.“
Při odchodu jsem lékaře ještě zastihl. Tentokrát už jsem mluvil vážně. Přesnou diagnózu mi sdělit odmítl, ale přiznal, že kamarád zkolaboval a v nemocnici ho „dali do pořádku“. Tedy, že mu zachránili život.
Nedávno se Vojta stavil na kafe a na ten zážitek znovu přišla řeč. Uzavřel ho trefně:
„Všichni si myslíme, že je Řecko opožděné. Ale kdybychom byli takhle opoždění my, dávno bychom předstihli Němce.“