ROZHOVOR: Nebe a dudy, když už jsme u těch Strakonic, to nám vytanulo na mysl během rozhovorů s několika tamními pacienty. S paní Jiřinou, zhruba šedesátiletou matkou pěti dětí, a jejím chotěm, panem Pavlem. Narazili jsme na ně při focení muchomůrky v areálu nemocnice a dali jsme se do řeči. Debatu jsme otevřeli příběhem dvaašedesátileté Dany z Volyně. Hovořili jsme s ní ještě v prosinci loňského roku, kdy si nemohla vynachválit péči strakonické lékařky a sestřičky.
foto: SinMed.cz/Nemocnice Strakonice
„Nejenže mi podala ruku, ještě se usmála a představila. Totéž udělala její sestřička. Normálně mi došla slova. Posadila jsem se a nechápala, co se děje. V první chvíli na mě šly mrákoty, jestli mi snad nekondolují. Ne, ne. Obě mi následně vysvětlily, co mě čeká, co mi udělají. Prostě mě provedly celou anabází lékařských postupů. A já tam jenom seděla a nevěřícně poslouchala, že se ke mně někdo tak hezky chová. Nakonec se mě zeptaly, zda souhlasím s navrženým postupem. Ze mě v tu chvíli vypadlo jediné slovo: kdy?!“ svěřila se nám tehdy paní Dana.
Co jsme v uvedeném rozhovoru vynechali, byla stížnost na 40 kilometrů vzdálené Prachatice. Paní Dana nám tehdy řekla, že kdyby si měla vybrat mezi oběma městy a jejich nemocnicemi, vždy by upřednostnila Strakonice.
„A nejmenovala se Hámová?“ zeptala se nás paní Jiřina, když jsme jí zmíněný příběh četli. Naše záporná odpověď jí nestačila. „Možná to byla ona, já je ve Volyni znám,“ pokračovala a zároveň vybízela manžela, aby si vzpomněl na dovolenou z 80. let, kde prý několik obyvatel Volyně bylo taky.
Je to prý o lidech
Připadali jsme si chvílemi jako součást hereckého ansámblu rodiny Homolkových. K věci jsme se dostali nejméně po pěti minutách. „Tak Prachatice nejsou hezké. Celé to tam působí takové ušmudlané. Ani záclony nevyměnili, dcera tam kdysi rodila,“ doplnila paní Jiřina. „Ale rodí se tam málo, porodnici už zavřeli,“ konstatovala.
Dodejme, že prachatická nemocnice porodnici uzavřela v dubnu. Důvodem byl podle oficiálních stránek dlouhodobě velmi nízký počet porodů, který znemožnil lékařům a porodním asistentkám získávat dostatečnou praxi.
Po výčtu věcí, které by paní Jiřina v Prachaticích změnila, se ke slovu konečně dostal její muž. „Víte co, my jsme ze Strakonic. Prachatice mi nikdy k srdci nepřirostly. V nemocnici jsem byl jednou, byl jsem na interně a tehdy mi vynadali, že nemám bačkory. Ale zákrok byl v pořádku,“ zavzpomínal.
Po necelé půlhodině jsme se s oběma místními rozloučili a odcházeli. Cestou ven jsme zkusili štěstí a oslovili ještě třetího muže, mohlo mu být k osmdesáti rokům. Obě města znal, jak jsme pochopili, šlo o architekta.
„Obě nemocnice jsou velice staré, starší než já. Obě mají zachovalý původní ráz. Myslím, že za vším hledejte lidi,“ vybídl.