ROZHOVOR: Jen velmi obtížně lze popsat pocity lidí, s nimiž sami nemáme osobní zkušenost. Přesně tak jsme si připadali během rozhovoru s Janou Sázavskou, která navštívila koncert ELÁN & KAMARÁDI v pražské O2 areně. Jde o projekt, v němž se slavná slovenská skupina v čele s Jožo Rážem rozhodla pozvat na pódium řadu osobností, které během své dlouhé hudební kariéry potkala.
foto: SinMed.cz/Metro po koncertě Elánu
Jana Sázavská podle vlastních slov Elán doslova zbožňuje. I proto se rozhodla vyrazit z východních Čech do Prahy. „Voda, čo ma drží nad vodou, Láska moja, Nie sme zlí, Tanečnice z Lúčnice, Zaľúbil sa chlapec, Bosorka i legendární Stužková. Všechny ty písničky umím zpaměti. Je to kus našeho mládí. Vždyť co jsme za komunismu mohli poslouchat, že ano?“ směje se Jana, která si na rozhovor našla čas až s jednodenním odstupem.
Důvod je prostý. Trpí totiž klaustrofobií. „Nejezdím výtahem, to je jasné. Vůbec mě ale nenapadlo, že takový problém zažiju zrovna v pražském metru. Nic podobného jsem totiž nikdy neviděla,“ říká.
Ještě předtím nás zajímalo, proč jí nevadily tisíce lidí během vyprodaného koncertu. „Manžel koupil lístky od známého a seděli jsme v části, kde se podává občerstvení. Nebyl tam stísněný prostor ani tlačenice,“ vysvětluje.
Manžel jako opora
Do vysočanské arény dorazili metrem z Černého Mostu. „Tam jsme zaparkovali a pár stanic jeli metrem. Cesta na koncert byla úplně bez problémů. Mnohem horší byl návrat,“ dodává a dostává se k jádru svého zážitku.
„Nikdy jsem neměla tak strašný pocit. Jen jsem zahlédla ty davy a okamžitě věděla, že je zle. Manžel mě upozornil, že na další spoj bychom čekali dlouho, takže jsem se musela přemoci. Nejhorší bylo, že mě dav doslova unášel. Pro člověka s klaustrofobií je to nesmírně nepříjemné. Srdce mi bušilo jako o závod, okamžitě jsem se zpotila, třásla jsem se a nedokázala normálně přemýšlet. Jediný pohled na metro a tep byl 200,“ popisuje.
Manžel podle ní okamžitě poznal, že se něco děje. „Jsme spolu třicet let. Začal mě pevně držet, mluvil na mě a snažil se odvést mou pozornost jinam. Trochu se mi ulevilo, ale znovu bych si to prožít nechtěla, ani kdyby mě do vagónu osobně doprovázel Jožo Ráž,“ směje se dnes už s nadhledem.
Panáček na uklidnění
Na otázku, zda musela vyhledat odbornou pomoc, odpovídá záporně. „Ne, lékaře ani psychologa jsem nepotřebovala. Psychickou podporu jsem ale cestou domů dostala hned několikrát od manžela,“ říká.
„Samozřejmě jsme si pak doma dali malého panáka na uklidnění. Ten pocit, když jsme konečně vyšli na otevřené prostranství, se nedá koupit ani pořádně popsat. Připadala jsem si jako znovuzrozená. Dnes se tomu směju a je mi dobře, ale před stanicí Českomoravská jsem se opravdu proklínala,“ uzavírá Jana Sázavská pro SinMed.cz.
Její příběh ukazuje, že i zdánlivě běžné situace mohou být pro lidi s úzkostnými poruchami nebo klaustrofobií mimořádně náročné. To, co většina cestujících vnímá jako rutinní přesun domů, může pro jiné představovat skutečný vnitřní souboj.