PŘÍBĚH: Smířit se ve třiceti během jedné noci s vlastní smrtelností dá zabrat. A asi i proto, že jsem měl do žíly napíchnutou kanylu s uklidňujícími medikamenty, vyřešil jsem dilema usnutím a provětráním kardiologické JIPky mocným duněním mé spící sanice.
foto: Redakce SinMed.cz/Arytmologická a kardiostimulační poradna, ilustrační foto
Ve třiceti mě potkal můj první infarkt. Nejdřív jsem byl na pozorování v rumburské nemocnici, poté byl vrtulníkem přepraven do krajské nemocnice v Liberci. Teď si dovolím pokračovat v mé první nemocniční anabázi.
Po mém analgetiky umocněném spánku jsem se probral po šesté ráno s vidinou toho, že „dneska jdu pod kudlu“. Poprvé v životě. Spolunocležníci na pokoji po mně sekali nervózními pohledy. Podle jejich řečí z předchozího dne se jednalo o harcovníky po kardiologických JIPkách a takového mladíka na vedlejší posteli ještě neměli. Já byl, kupodivu, klidný… jako to telátko před porážkou.
Výkřik moderní techniky
Přijeli si pro mě před desátou. Přeskočit z postele na invalidní vozík, zakrýt si cudně nemocniční košilí andělíčkem, kam jen dosáhl, a šup na sál.
Katetrizační přístroj v liberecké nemocnici byl v té době výkřik moderní techniky. A velikost menšího mamuta zaplňující celou místnost mě doslova fascinovala.
Psali jsme
PŘÍBĚH: Nedávno jsem na SinMed.cz psal o svých zážitcích se svým prvním infarktem a nemocnici v Rumburku. Odtamtud mě poslali vrtulníkem…
Z vozíku mě přeložili na operační postel. Rozhlížel jsem se, kdy mě přijdou uspat, ale nedočkal se. Zákrok při plném vědomí. Můj klid jatečního telátka se rozptýlil menší nervozitou. Ale co, my chlapci zocelení vesnicí vydržíme ledasco, řekl jsem si.
Sestřičky mě naaranžovali na posteli pro mladého lékaře. Šel na mě uplatnit doslova právo první noci, nebo prvního dopoledne, abych byl přesný.
Operace
Natažená pravá ruka ukrytá za plentou. Té se chápe lékař, podobně starý jako já. A začala operace.
„Teď ucítíte v ruce tlak,“ znělo od lékaře. Bodlo to v zápěstí. A pak přišel podivný pocit. Šimravě svědivý pocit, který se mi sunul celou rukou. To mi lékař cévou protahoval katétr.
U ramene se zarazil.
„Nadechněte se co nejvíc a držte dech,“ dostal jsem příkaz. Nadechl jsem se a mírně se pohoršil nad tím, že mě sestřička den před tím pro sichr holila v tříslech. Mohla si to ušetřit.
„Vydechněte a dýchejte v klidu,“ ozval se povel.
Nalevo ode mě byla velká obrazovka, kde jsem mohl sledovat lékařovu činnost. Změť malých cév, kterými se pomalu soukal katétr.
„Teď vás zaplaví teplo, nelekněte se,“ ozvalo se za plentou.
Na obrazovce z katétru vystříkla jakási tekutina do cév, kontrastní látka, díky které lékař mohl, spolu se mnou, vidět a najít zúžení té konkrétní cévy, která u mě vedla k infarktu. Celým tělem se mi skutečně rozlilo příjemné teplo. Dobrá věc pro studené zimní večery.
Kolem mého těla během zákroku obletoval obludný echolokátor (nazval jsem si jej tak ve své laické naivitě, samozřejmě). Lékař s ním rejdil nad mým hrudním košem a hledal problém.
„Tady je mrška,“ zkonstatoval po pár minutách. A já sledoval na obrazovce, jak se katétrem přibližuje k jedné z cév.
A bylo hotovo
Vytáhl katétr z mého těla. Odstranila se plenta, přeskok na vozík a alou do pokoje. Na levém zápěstí se mi skvěla krásná vakuová baňka, která zakrývala podivně cizí díru do mého těla, skrze kterou jsem získal svůj první, a rozhodně ne poslední srdeční stent. Později jsem na něj nadával jako ten čert. A v lecčems oprávněně.
Pokračování příště.