Štěpán Cháb: Jak jsem si jel pro svůj první stent

PŘÍBĚH: Nedávno jsem na SinMed.cz psal o svých zážitcích se svým prvním infarktem a nemocnici v Rumburku. Odtamtud mě poslali vrtulníkem do Krajské nemocnice v Liberci.

Příjem na kardiu

Od nervů jsem vtipkoval s lékařkou, která mi dělala echo a hledala, kde je problém. Přesvědčoval jsem ji o tom, že žádný není. Že srdce se dalo na arytmický koncert od nervů, nikoliv kvůli ucpané cévě. Nedala si říct. A poslala mě na pokoj.

Poprvé v životě jsem byl vezen na invalidním vozíku hezky v andělíčkovi s holou zadnicí.

Když jsme projížděli chodbou k pokoji, ozvalo se z hloučku mediků: „Do paroma, vždyť je stejně starý jako já.”

Na pokoji jsem byl ukřižovaný k přístrojům monitorujícím činnost srdce, do tepny zavedená kanyla s preparátem, pro mě nejasného účelu. Kardiologická JIPka. Já třicetiletý a dva senioři, kteří vykuleně hleděli na to, co tam dělám. Vykuleně jsem hleděl s nimi a situaci příliš nerozuměl.

Po obědě dorazil lékař. V rukou složku s mým ortelem.

„Pane Chábe, zítra pojedete na zákrok.”

Osm infarktů

A začal se ptát na rodinnou anamnézu. Otec tři infarkty, třetí byl osudový, tady už jsem tatíčka předběhl a ve svých 44 letech se můžu pyšnit osmi infarkty. Smrt ve 49 letech života, tady jej doufám také překonám a překlopotím se přes padesátku. „Takový mladík?“ utrousil lékař. Jeho první infarkt proběhl také kolem jeho třicátého roku.

Na mou otázku: „A je to všechno nezbytné?“ se na mě lékař jen smutně koukl a povídá: „Naprosto nezbytné.“

Na oddělení kardiologické JIPky jsem byl trochu abnormalita.

Vysvětlila mi to jedna ze sestřiček. Pravila, že akutní infarkty řeší v drtivé většině případů u lidí 50+, ne u mladíků jako jsem já. Byla přibližně v mém věku. Nosatá, moc pěkná a o to víc milá. A vysvětlila mi, co mě druhý den čeká.

A jde se na to

Na vnitřní straně zápěstí je příhodná céva, kterou se povede zákrok. Cévou mi povedou katétr až k srdci, a pokud tam bude zásadní problém, vloží mi do cévy u srdce stent. Jakousi výztuž, která cévu roztáhne, aby v ní nedocházelo k ucpávání. Zákrok je prakticky bezbolestný. Jen trochu nepříjemný. Ale zato si prý užiju, pokud na to budu mít žaludek a nervy, pohled na cévní systém kolem srdce, který budu moci pozorovat na velkoplošné obrazovce. Něco jako bonbón na konci vyšetření.

Pak sestřička donesla žiletku a pěnu na holení. Trochu mě to překvapilo, přiznávám. Ale nechtěla mě hodit do gala. Vysvětlila, že je potřeba vyholit vnitřní stranu zápěstí, aby chlupy nepřekážely při zákroku. Oholila ho. Pak se na mě podívala a povídá. „Víte, on ten zákrok nemusí probíhat jen přes zápěstí. Pokud by céva byla příliš úzká, musí se pak přes třísla.“ Sekl jsem očima k mému rozkroku a začervenal se. Koukl zase na ni. Zvedla žiletku v jedné, pěnu v druhé ruce a přikývla. „Ano, i tam.“ Někdy je pobyt v nemocnici proti důstojnosti člověka, nedá se svítit.

Když odešla, vrhli se na mě moji dva spolunocležníci, kterým už život zajišťovala Česká správa sociálního zabezpečení pravidelnými výplatami starobního důchodu. Jak je to možné, co se to děje, proč tak mladý. Byl jsem poučen o průběhu zákroku i jimi. Prožvanili jsme celý čas až do večeře. Bylo to takové, no, terapeutické. Lepší než ležet v tichu a nechat si v hlavě pracovat tu pračku obav, strachu a touhy podepsat revers a klidně i v andělíčku utíkat Libercem.

Druhý den mě probudili už po šesté hodině.

„Dnes jdete na sál. V deset dopoledne,“ bylo první, co jsem slyšel.

Ale o tom zase příště.