REPORTÁŽ: Není nad to spojit příjemné s užitečným. I když v případě návštěvy urologie v jedné pražské fakultní nemocnici si nejsem jistý, zda toto úsloví úplně sedí.
foto: SinMed.cz/FN Bulovka
Abych byl konkrétní, vyrazil jsem na Bulovku. Nic vážného, doprovázel jsem pouze svého strýce Josefa. Přesto mi jediná hodina v čekárně stačila k tomu, abych na vlastní kůži zažil něco, o čem často píšu jen zprostředkovaně.
Bulovka na mě nikdy nepůsobila jako nejkrásnější nemocnice. Některé budovy nesou známky času, místy je vidět oprýskaná omítka a člověk si snadno vybaví, že nejlepší léta má areál dávno za sebou. Jenže když přijde zdravotní problém, podobné věci jdou stranou.
Strýce několik hodin trápily silné bolesti v oblasti močového měchýře. Naložil jsem ho tedy do auta a vyrazili jsme. Cesta z Prahy 4 uběhla překvapivě rychle. K ordinaci jsme ale dorazili pomalu. Jinak to kvůli bolesti ani nešlo.
Jenže zatímco jsme se blížili k ambulanci, strýcovy obtíže začaly ustupovat. Nakonec zmizely úplně. Dnes už víme proč. Poslední dobou prý vypil sotva deci vody denně. Více není třeba rozvádět.
Proč ten příběh vlastně vyprávím?
Při našich nemocničních reportážích si pacienti často stěžují. Někdy oprávněně, jindy méně. Vadí jim dlouhé čekání, kvalita stravy, stav budov nebo špatné parkování. Je jedno, zda jsme mluvili s pacienty v Rychnově nad Kněžnou, Domažlicích nebo jinde.
Na Bulovce však byla atmosféra jiná.
Během šedesáti minut čekání jsme se strýcem příliš nemluvili. Nebylo proč. Kolem nás se odehrávalo dost příběhů. Lidé sice hovořili potichu, ale čekárna je zvláštní prostor. Člověk slyší mnohem více, než by chtěl.
A právě tehdy jsme si uvědomili jednu věc.
V ambulanci urologického oddělení v přízemí budovy číslo 3, jehož primářem je Jan Hrbáček, jsme neslyšeli příběhy o zklamání nebo beznaději. Naopak. Lidé mluvili o tom, jak jim zdejší lékaři pomohli. O léčbě, která zabrala. O plánech do budoucna. O druhé šanci.
Nejdřív jsme tomu nepřikládali velkou váhu. Když jsme však zaslechli už několikátou zmínku o tom, že místní doktoři někomu „strašně pomohli“, začali jsme nemocniční prostředí vnímat úplně jinak.
Překvapilo nás také něco dalšího. Lidé se usmívali.
Nic na tom nebylo!
Zdravotní sestra nepůsobila ve stresu, pacienti se navzájem respektovali a, jak jsme se dozvěděli, objednání je možné i online.
Strýc Pepa nakonec dospěl k závěru, že nejlepší bude pořádně se napít. Udělal to. Chvíli poseděl, vstal a prohlásil: „Honzo, jedeme!“
A tak jsme se vrátili k autu.
Cestou domů jsme o vyslechnutých příbězích mluvili dál. A vlastně nejen cestou domů. Vraceli jsme se k nim ještě o několik dní později na rodinné oslavě.
Co říci závěrem?
Možná bychom někdy měli méně řešit oprýskanou omítku nebo špinavé okno a více poslouchat lidi, kteří daným místem prošli. Právě oni často nejlépe vypovídají o tom, jak zařízení skutečně funguje.
Zajímavé je, že i strýc Pepa později vyprávěl, jak mu na Bulovce pomohli.
„A nic na tom nebylo,“ vykládal s úsměvem.
Jak přesně k tomu „ničemu“ došlo, si už ale nechal pro sebe.