PŘÍBĚH: Minimálně čtyřikrát, spíš šestkrát až osmkrát do roka slýchám od lékařů tu stejnou otázku: „Tak jak se vám vede?“ Zaznívá při pravidelných kontrolách i každoročních vyšetřeních. Jako pacient, který má v dokumentaci dokonce napsáno, že je polymorbidní, už ji znám nazpaměť.
foto: SinMed.cz/Křest knihy Zrod legendy, Luděk Hrzal v pozadí
Samozřejmě chápu, proč se lékaři ptají. Je to způsob, jak zjistit, jestli se od poslední návštěvy neobjevilo něco nového. Jenže co má člověk odpovědět, když se jeho zdravotní stav už patnáct let sice průběžně zhoršuje, ale hlavně proto, že běží čas?
Díky skvěle nastaveným vztahům se svými lékařkami a lékaři tuto část vyšetření většinou nechávám vyšumět. Už jen proto, že ti, se kterými se známe opravdu dlouho, se po mém případném postesknutí na zhoršující se kondici nezdráhají odvětit: „A kdy jste se naposledy podíval do občanky?“ Takže raději zareaguji shovívavým úsměvem a poznámkou, že není potřeba nic dodávat, když výsledky mluví samy za sebe.
V takových chvílích si vždycky vzpomenu na scénku z Vesničko má středisková, kdy Rudolf Hrušínský trpělivě poslouchá Jiřího Líra, jak vyjmenovává všechny své neduhy. Ano, i mně v těch současných vedrech otékají nohy. Pořádně. Ale komu ne? „Ukažte!“ Tak ukážu. „No jo, otékají. A do rána to splaskne?“ „Skoro ano.“ „Tak to je ještě dobrý.“ A vlastně má pravdu.
Takže to raději zkrátím. Nechám si změřit tlak, který je v tropických dnech samozřejmě o něco vyšší než obvykle, vyzvednu recept na chybějící léky a podívám se do kalendáře, kdy mě čeká další specialista.
Letos je to ale přece jen jiné.
Hanka Zagorová
Když napíšete knihu s Luďkem Hrzalem, známým jako Noční můra Evropy 2, a s partou kamarádů z dob začátků legendárního rádia, najednou se na spoustu věcí díváte jinýma očima. Kniha 88,2 - Zrod legendy vznikla díky Luďkovi a Nakladatelství Olympia. Oslovili mě, jestli bych nevěděl o někom, kdo by ji napsal. Nakonec jsem rád, že jsem se do toho pustil sám.
Věděl jsem, že je Luděk už více než tři roky onkologickým pacientem. O jeho nemoci jsem ale mnoho nevěděl. Od doby, kdy jsem před lety dělal rozhovor s Hankou Zagorovou pro Vlastu a mluvili jsme i o onemocněních krve, jsem se k tomuto tématu dostal zblízka až nyní.
Hodně jsem se vyptával odbornic kolem sebe, abych problematice lépe porozuměl. Velkou pomocí mi byla Pavlína Zvelebilová z OnkoCare. A čím více se blížilo dokončení knihy, tím víc jsem si uvědomoval, že si za ni nemohu vzít ani korunu autorského honoráře. Proto jsem na křtu oznámil, že peníze rozdělím mezi Luďka a OnkoCare.
Asi už je jasné, proč otázku, jak se mi vede, od svých lékařů většinou přecházím mlčením, případně nějakou veselou poznámkou.
Protože mně se vlastně vede velmi dobře.
Ve srovnání s mnoha jinými lidmi.
Luděk samozřejmě není jediný, kdo bojuje s vážnou nemocí. Dnes už vím, s čím vším se musejí potýkat nejen pacienti, ale také jejich blízcí, kteří o ně pečují. Vedle jejich starostí jsem vlastně „skoro zdravý“.
Mimochodem, když jsme se s Luďkem viděli naposledy, byl ve skvělé formě. Odbornice mi dokonce říkaly, že k tomu možná trochu přispěla i práce na knize. Jestli je to pravda, nevím. Ale pokud si 88,2 - Zrod legendy koupíte, pomůžete dobré věci.
A to už samo o sobě smysl má.