ROZHOVOR: Hana M. je matkou dvou dětí. Ve svých čtyřiceti letech si nestěžuje prakticky na nic. Má práci na poloviční úvazek, nemocnici zná pouze z vyprávění, pokud vynecháme porody. Netrpí alergiemi, nepodstoupila žádnou operaci ani neutrpěla vážnější úraz. Rodinná anamnéza je příznivá. Oba rodiče jsou sice v důchodovém věku, přesto stále pracují. Prarodiče se dožili téměř sta let. Jedinou pihou na kráse jsou silné migrény, jimiž Hanka trpí.
foto: SinMed.cz/Neurologie, ilustrační foto
„Začala mi v pubertě jako silná bolest hlavy. Zpočátku jsem jí nepřikládala žádnou váhu. Co taky holka v patnácti letech řeší, že jo? Vlastně ani nevím, jak první migréna odešla. Prostě mi máma dala na hlavu studený hadr a bylo po všem. Většinou jsem měla ještě silnou menstruaci, takže se k bolestem hlavy přidávala až nesnesitelná bolest břicha. Jinak vlastně nic, všechno fajn,“ směje se žena, když s ní hovoříme v naší vinohradské redakci.
„Migrény mě vlastně provázejí celý život. Několikrát se k nim přidala i takzvaná aura. To je stav, kdy vlastně přestáváš vidět, ta tě vyhodí ze sedla,“ dodává Hanka svým typicky nespoutaným stylem.
„Nikdy jsem se z toho nehroutila. Bylo mi prostě blbě. Dala jsem si občas nějaký prášek na hlavu, ale u doktora jsem byla jen jednou. Poslal mě k neurologovi můj obvodní lékař. Tak si mě prohlédli, nic nenašli, já jim za to poděkovala a šla dál,“ pokračuje ve svém vyprávění.
Terapie tmou
„Paradoxně jsem na migrény během těhotenství netrpěla. Ale zase takhle, nejsem ten typ, že bych někde na internetu hledala rady ostatních žen. Dvě moje kamarádky bojují s rakovinou prsu, takže moje hlava je vedle toho rýma, chápeš. Nemám potřebu někde brečet, že jsem při migrénách brečela. Vždycky mě přešly,“ konstatuje s tím, že až po třicítce začala své tělo vnímat jinak.
„Ani ne tak kvůli porodům, jako kvůli strachu o děti, kdybych měla auru a potřebovala se o ně starat. Tehdy jsem poprvé začala vnímat sílu tmy,“ upozorňuje.
Hana tak několikrát podstoupila velmi specifickou terapii. „Volala jsem na jednu takovou farmu ve východních Čechách, kde se se mnou hrozně hezky pobavili a vylíčili, co bych u nich mohla absolvovat. Pak jsem ještě volala kolem Prahy, kde je terapie tmou také dostupná. Nakonec jsem si ji vytvořila doma,“ směje se, když nám charakterizuje zatemnění ložnice.
„Jako v chládku. Nebo ve vesmíru,“ říká.
Já chci klid!
Protože Hana pozná, kdy migréna přichází, a zároveň ví, jak moc jí tma v minulosti pomohla, jednu z místností v bytě přetvořila na „dílnu“, jak sama říká. Nejde však o ledajakou dílnu, jde o prostor jejího zdraví.
„Tam se, poslechni, zavřu, ucpu všechny škvíry a takhle jsem třeba hodinu. Je mi hrozně dobře. Nemám mobil, hodinky, soustředím se jen na sebe a na dýchání. Pomohlo mi to hrozně. Ale zase ti řeknu, že jsem to s nikým nekonzultovala. Je to prostě stejné, jako když si hledáš polohu pro bolavá záda. Nepotřebuji otravovat nikoho na neurologii, aby mi dal prášky, žádné nechci. Našla jsem si svůj způsob a cítím se v něm fajn. Jen bych ocenila, kdyby soused, milovník kytarových riffů, dal aspoň dopoledne pokoj od zkoušení, on totiž hraje furt to samé dokola,“ uzavírá svůj příběh naše čtenářka.