Zkušenosti s nemocnicí v Rumburku. Z dětského oddělení. Zkušenosti staré dvacet let, ale prožité a zažité. Dnes už je snad situace lepší.
foto: SinMed.cz/Nemocnice Rumburk
Ale pro ilustraci, jak naše zdravotnictví v zapomenutém kraji fungovalo. A možná ještě funguje.
Mám dvojčata narozená před dvaceti lety. Narozená v sedmém měsíci a s řadou zdravotních problémů během jejich prvních let života. Koukněme na jeden střet s českým zdravotnictvím.
Jeden ze synů ještě jako malé miminko měl horečky, špatně dýchal. Na doporučení pediatra jsme zakotvili na dětském oddělení v rumburské nemocnici.
Na zdech barevné obrázky. Na pokojích postýlky s postelemi, aby při pobytu miminka v nemocnici mohli být i rodiče.
Přijali nás, sepsali se první zprávy. Nachlazení. Poznámka pod čarou, kterou si jen domýšlím: hysteričtí rodiče. Nechali si ho tam na pozorování. Zůstala s ním jeho matka, má žena. Nechala si tam i druhé dvojče, protože stále kojila.
Já jel domů. Vyspal jsem se a vyrazil s napnutými nervy na nádraží. Cesta vlakem, pádění do nemocnice.
Dýchal hůř a hůř
Nemocný synek na tom byl hůř. Hůř dýchal a začínal se prohýbat v zádech.
Protože jsme měli děti velmi brzy, bylo mi 19, když se narodily, dodělával jsem si ještě školu. A ve škole jsme v tu dobu kupodivu brali téma zápalu plic. U dospělých i u dětí. A u dětí mi na oddělení z paměti vyskočila informace, že miminka se při zápalu plic prohýbají v zádech. Jako by do luku. A to z toho důvodu, že se jim špatně dýchá a snaží si ulevit.
Běžím na sesternu a své poznatky tam hned troubím. Má zápal plic, musí mít zápal plic, má všechny příznaky. Sestry byly skeptické. Takový hejsek nás tu nebude poučovat. Říkaly, že mají všechno pevně v rukou a ať se nebojím.
No, bál jsem se a dožadoval se příchodu lékaře. Přišel rovnou primář. Primář, jehož arogance dotýkala se hvězd. Přednesl jsem mu své podezření, ukázal mu ukázkové prohnutí zad synáčka a apeloval, ať s tím něco udělají. Primář (jménu už si nepamatuju) syna prohlédl, podíval se na mě zlým pohledem a povídá – „To jsou jen prdíky.“ A tím to pro něj zhaslo. Odešel. A jelikož jsem byl mlád, primář vypadal, že věci rozumí, přestal jsem se vzpouzet. Kdo jsem, abych se vzpěčoval autoritě.
No, možná jsem se vzpěčovat měl.
Když skončily návštěvní hodiny a sestřičky mě vyháněly ze dveří, vyrazil jsem opět domů. A tam o věci dumal. Na druhý den si připravil další bojovný zteč na primáře.
Ale nebylo to třeba.
Když jsem přijel do nemocnice, hlásí mi má žena nové informace.
Ani nevím, co chci ventilovat
Synovi večer začaly šedivět vlasy, prohýbal se čím dál víc a lapal po dechu. Když lékař nastoupivší po primářovi na noční směnu viděl jeho stav, okamžitě nařídil antibiotika a kyslíkový ventilátor. No, ventilátor. Byli jsme v Rumburku. Syna uložili do postýlky na „JIPku“ dětského oddělení (tedy pokoj vedle sesterny) a na hlavu mu dali jakousi plastovou mísu, do které proudil kyslík. Taková komická momentka, kdyby nebyla tak tragická.
Pan primář tak nechal mého syna dva dny se zápalem plic. Což, podle mého (hysterického) rodičovského pohledu, mělo nedozírné následky. Ale o těch snad jindy…
i když, u tohoto tématu váhám, jestli ho vůbec chci větrat.
Po nasazení antibiotik a kyslíkové terapii v míse se synáček za pár dní uzdravil a jeli jsme domů.