REPORTÁŽ: V rámci vizity děčínské nemocnice jsme se nejprve soustředili na všechny faktory nezbytné pro naše hodnocení. Tedy na pořádek, čistotu, úklid i zeleň. Když už jsme viděli vše, co jsme vidět mohli, začali jsme jít takzvaně po vůni.
foto: SinMed.cz/Kantýna v děčínské nemocnici
Netrvalo ani pět minut a objevili jsme zdroj, odkud nádherný odér vycházel. Šlo o menší kantýnu s několika stoly, kde jsme si okamžitě vzpomněli na legendární hlášku Jaromíra Hanzlíka z filmu Slavnosti sněženek: „Ta se musí míchat, dokud úplně nevystydne, jinak ji pak můžete nalejt prasatům!“
Jistě, máme na mysli dršťkovou polévku, kterou jako půlnoční překvapení vezl svým kamarádům. Jak hořká komedie režiséra Jiřího Menzela z roku 1983 podle novely Bohumila Hrabala dopadla, asi všichni víme. V Děčíně se však žádný smutný konec nekonal. Naopak.
Když jsme dvěma mužům nabídli, aby s námi poobědvali, a poté jim ukázali novinářský průkaz, doslova se jim rozvázal jazyk.
„Jak to tady chodí? No chodí to asi jako všude. Musíte jim vždycky něco šoupnout, aby si vás pamatovali,“ začal ten první, zatímco druhý srkal horkou polévku za 45 korun.
Plato vajec
„Dal jsem jim plato vajec, poukázku do Kocandy (jde o místní restauraci, pozn. red.). Jo, jo, jsou slušní. Pomohli matce,“ dodal první muž.
Až poté se nám představil. Jmenuje se Karel a jeho mamince bude 86 let.
„Chodí, slyší, jí, uvaří si. Jenom má dnu, což hodně bolí,“ doplnil.
Když pak začal jíst, vzal si slovo jeho kamarád. Asi šedesátiletý Jíra, jak zdůraznil, pracoval celý život na stavbách. Úrazů měl nespočet.
„Hlavně prsty. Nehty. Kolikrát jsem měl problém držet příbor. Ale všechno je za mnou. Tady v nemocnici jsem byl vlastně jenom jednou s kýlou. Nemám žádnou špatnou zkušenost. Doktoři jsou tady rychlí. Hodně se chválí Rejholec (Jan Rejholec je primář chirurgického oddělení, pozn. red.) a Straussová (Petra Straussová vede rehabilitační oddělení, pozn. red.). Další jména nevím, mám svého obvodního lékaře,“ poznamenal.
Pomalu jsme všichni dojídali a pozorovali kvapík, s jakým přicházely dvě sestry. Jedna říká, že se sotva stihne najíst. Druhá, že od rána nebyla na toaletě.
Od dortů po IKEM
Prohlížejí si vitrínu s dorty a na dva z nich ukazují prstem. Obsluha se ptá, zda je chtějí zabalit.
„Jen do papíru, my si je sníme cestou,“ odpovídají ženy shodně.
Poté se loučí, děkují a stejně rychle, jako přišly, také odcházejí.
Se dvěma muži pokračujeme v debatě. Přecházíme na politiku. Po patnácti minutách však musíme rozhovor ukončit. Nestihli bychom vlak zpátky do Prahy.
Děčínská nemocnice měla své kouzlo. Není ani velká, ani malá, ale působí příjemně. Hovořili jsme zde celkem s pěti lidmi. Ten poslední byl starší muž, který přišel na kontrolu kvůli srdci.
„Byl jsem v IKEMu!“ pochlubil se.
„Ano, obrovsky spokojený, dali mi tam srdíčko do pořádku,“ vysvětlil.
Jeho spokojenost byla tak velká, že nám chtěl dát přečíst dokonce i lékařské zprávy. Abychom prý měli o čem psát do novin.