ROZHOVOR: Vizity napříč zemí, desítky nemocnic a poliklinik, stovky ordinací, tisíce dveří a kilometrů na tachometru. Tak to vypadá, když se dva reportéři serveru SinMed.cz vydají do terénu s ambicí nabídnout objektivní pohled na zdravotnická zařízení. Čím víc jezdíme, tím častěji mluvíme s lidmi.
foto: SinMed.cz/Nemocnice Rumburk
Ostýchavé otázky se časem proměnily v plynulé rozhovory. Známe nejčastější potíže, stížnosti na čekací doby i jména lékařů, která se v některých městech opakují. V únoru jsme zamířili do Ústeckého kraje. Hodnotili jsme nemocnice v Ústí nad Labem, Mostě, Litoměřicích a Rumburku, k nim se proto vracet nebudeme.
V Rumburku nás kromě ponurého vzhledu některých budov zaujalo ještě něco jiného. Starší žena. Tipovali jsme jí maximálně osmdesát. „Devadesát,“ upřesnila s cigaretou na rtech. „Nesmí se tu kouřit? A co mi udělají?“ zasmála se.
Odklepla popel a zároveň dvakrát ťuknula berlí do rozmáčeného sněhu. Pleť téměř bez vrásek, husté vlasy, žádné naslouchátko. Chůze bez větších obtíží. „Berli mám jenom kvůli sněhu. Kamarádka uklouzla, zlomila si krček.“ Odmlčela se. „A už to má za sebou. Taková krásná smrt. Po narkóze,“ dodala a znovu si potáhla.
„Kouřím sedmdesát let. Za války, po válce. Už se mnou nikdo nepohne,“ říká. Do rumburské nemocnice chodí výjimečně. „Dnes nejsem pacientka, byla jsem za přítelkyní. Leží tady.“ Povídáme si dál, zajímá nás hlavně zdravotnictví. „Dlouho jsem volila komunisty. Jsme z dělnické rodiny. Táta montoval motory v ČKD, maminka byla doma a šila. Já pracovala v Závodech Vítězného února, pozdějším Montasu. Nikdy jsem nebyla vážně nemocná. Klepu na dřevo.“
Co mi bude padesátiletý junior radit?
Bilancuje bez patosu. „Mám děti, šest vnoučat! Na nic si nestěžuji. Jen už nezvládnu tolik práce. Věk nezastavíte. Už se kácí v našem lese,“ poznamená.
„Na smrt nemyslím. K doktorovi jdu jako stará babka. Poslechne si mě, řekne, že srdce jede na čtyřicet procent a ať jím hodně ryb. Radí mi rád. Já si myslím svoje. On to ví. Co mi bude v těchhle letech padesátiletý junior vykládat?“ směje se a zapaluje další cigaretu. „Dvanáct, někdy patnáct denně. Ke kávě doma. Každý večer deset dřepů. A půl hodiny chůze. S mužem si chodím povídat na hřbitov. Měli jsme hezký vztah.“
Na zdravotnictví si nestěžuje.
„Vyšetření domlouvá dcera, hlavně srdíčko. Sednu do auta, projedeme se, pak jdeme na oběd. Nic vážného mi není. Žádná rakovina, alergie. Jen nespím. Budím se ve tři ráno. To je věkem, s tím žádné prášky nic nesvedou.“
Odpověď má téměř na všechno, i na otázku dlouhověkosti. „Denně cvičit, chodit, jíst střídmě. A projít si bídou. Pak vám kus masa připadá jako boží dar. Lidé už nevědí, co je bída.“
Loučíme se. Až ve vlaku do Prahy nám dochází, že z dvaceti minut jsme mluvili sotva dvě.