ROZHOVOR: Do Brna přijíždíme ve všední den odpoledne. Prakticky v okamžiku, kdy přicházíme před vstupní bránu tamní vojenské nemocnice, začínají návštěvní hodiny. Lidé se náhle vynoří ze všech stran. Spěchají jinak, než jak se spěchá v Praze. Možná je to jen pocit, každopádně nás během vizity neopustil. Tempo života v jihomoravské metropoli nám zkrátka připadalo klidnější, přijatelnější. O široké nabídce zdejších vín ani nemluvě.
foto: SinMed.cz/Vojenská nemocnice Brno
Jsme tu ovšem především kvůli nemocnici. Tu hodnotíme jako prakticky dokonalou. Mluvili jsme zde s jedním lékařem lůžkového oddělení a několika dalšími zaměstnanci. Nikdo si nestěžoval. Došlo maximálně na srovnání platů, obvykle s privátními zařízeními, kterým však „ministerská“ nemocnice může jen těžko konkurovat.
V jedné čekárně si nás prohlíží muž. Drží frgál, v němž je bezesporu rumový základ. Všude to voní, muž ukusuje. Zdravíme se a vysvětlujeme důvod, proč chodíme od dveří ke dveřím. Pacient kolem 60 let nás zve na provizorní posezení. Dává nám ochutnat koláče a postupně začíná vyprávět.
Je škoda, že psaný projev nezachytí autenticitu moravského hantecu, protože je dokonalý. Zvukomalebný, jiný. Nejprve ho bereme jako jednoho z mnoha pacientů, s nimiž jsme už hovořili. Vzápětí se dozvídáme, že jde o vojáka z povolání.
„Vojákem byl můj táta a jeho táta, můj dědek. Dědek byl u Zborova. Feldvebel!“ vysvětluje s koláčem v ruce. To už má naši úplnou pozornost. Chvíli pátráme v paměti, abychom z ní nakonec vylovili rok 1917.
Sloužit vlasti
„Jo, jo, byl šikovatel, feldvebel, poddůstojník,“ rozšiřuje naše znalosti. Evidentně vnímá naši naprostou neschopnost rozlišovat hodnosti.
„Byly to špatné časy. Dědek tam málem vypustil duši. Pomohli mu vojenští chirurgové, to byly podmínky… Vyprávěl o nich tátovi a táta mně. Všichni jsme vojáci,“ říká.
Pomalu dojídá sladký koláč, vytahuje dezinfekci a ubrousek. Nejprve nám, pak sobě.
„Jsme tu naprosto spokojení. Zachránili mi život (zde nebudeme popisovat diagnózu), podplukovník Mihola (primář interního oddělení, pozn. red.). Chlapi už jsou jiní, než jsme byli my. Jsou chytří, mají vysoké hodnosti, umí jazyky. Ale pořád nezapomněli na to, že slouží vlasti. Já jim tady nemám co vytknout. Pomohli tátovi, pomohli mně, pomáhají manželce, všem. Někdy čekáme, jindy ne, já si nestěžuji, já jim vděčím za život,“ dodává.
Celý náš rozhovor mohl trvat maximálně patnáct minut. Slyšelo ho přitom asi pět dalších lidí. Všichni sice koukali do mobilů, ale když dotyčný šedesátník zacitoval Švejka, zasmáli jsme se společně. On totiž dostal chuť, jak řekl, na něco lepšího:
„Rum, kontušovka, čert, jeřabinka, ořechovka, višňovka a vanilková…“